Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alenu sžírá samota. Přes finanční jistotu a pečlivé plánování jí chybí to nejdůležitější – lidé a sdílené chvíle.
Říká se, že život začíná po šedesátce. A já se ptám – kde, proboha, začíná? Na kterém konkrétním místě? Protože mně je šedesát sedm let, mám důchod vyšší než průměrná mzda v téhle zemi a život… nějak nepřijel. Má zpoždění. Nebo si spletl adresu. Vždycky jsem byla pracovitá a svůj život jsem si plánovala.
Dvacet osm let jsem pracovala na městském úřadě, dalších deset v soukromé firmě jako účetní. S penězi jsem nikdy nerozhazovala – šetřila jsem, protože „na stáří se to bude hodit“. A to „stáří“ přišlo. Účet sedí. Peněženka není prázdná. Jenže nemám s kým si vypít tu kávu na terase, o které jsem v důchodu snila. Nemám komu zavolat a zeptat se, jestli by nešel do kina.
Všechno dělám jen pro sebe
Celá léta jsem žila zadumaně. Ráno káva, pak práce, rychlý oběd, účty, telefony, občas divadlo s kamarádkou Eliškou, když měla čas. Ale s Eliškou jsem nemluvila od pohřbu jejího manžela, tedy dva roky. Všechny mé známosti skončily, když jsem přestala být „potřebná“.
Večer si vařím jen pro sebe. Tolikrát jsem vařila pro dva, pro tři, pro hosty, teď všechno odměřuji: jedna cibule, dvě brambory. Jím u kuchyňské linky, protože stůl v jídelně je příliš velký. Nemám ráda pohled na prázdné židle. V televizi běžela nějaká romantická komedie. Pro páry. Pro zamilované. Vypnula jsem ji a seděla v tichu, jen s čajem a kocourem, který si stejně chodí svými cestami.
Hledala jsem druhého člověka
Jednou jsem se vydala do centra, ne proto, že bych něco potřebovala, ale abych neseděla doma. V knihkupectví jsem předstírala, že hledám knihu, ale ve skutečnosti jsem hledala lidi. Šum. Smích. Tehdy jsem ji uviděla – Jitku, se kterou jsem patnáct let sdílela kancelář. Držela za ruku vnoučka a smála se. Chtěla jsem k ní jít, ale něco mě zastavilo.
Možná stud, že jsem tak zmizela ze života všech? Nebo závist? Odešla jsem a sedla si na lavičku. Přisedla si ke mně mladá dívka, která mi, než odešla, řekla: „Máte hezký kabát.“ Usmála jsem se. Na chvíli jsem měla pocit, že si mě někdo všiml. Že zase existuji. Ale ten pocit zmizel rychleji, než se objevil.
Měla jsem ještě nějaké sny
Kdysi jsem si myslela, že v důchodu budu cestovat. Že navštívím místa, na která nebyl čas: Český Krumlov, možná Kutnou Horu... A místo toho stojím u okna a sleduji souseda, jak parkuje auto. Ve sklepě mám kufr, který jsem ještě nikdy nepoužila. Koupila jsem ho ve slevě před třemi lety s myšlenkou, že se bude hodit na jaře.
Včera jsem ho vytáhla, otevřela. Voněl novotou. Ale žádné plány, žádná jízdenka. Zase jsem ho zavřela a vrátila do kouta. Večer zazvonil telefon. Na vteřinu jsem doufala, že mě někdo zve na čaj. Ale byl to telemarketing. Zdravotní pojištění. Slušně jsem odmítla, i když jsem si na chvíli přála, aby ten muž s příjemným hlasem nezavěšoval.
Něco se změnilo
V neděli jsem se pozvala na oběd. Prostřela jsem stůl s ubrusem a pěkným talířem. Upekla jsem kuřecí prsa s bylinkami, připravila salát a nalila si sklenku vína. Seděla jsem naproti prázdné židli a představovala si, že tam někdo sedí. Možná moje mladší já, které snilo o společném životě, ne o samotném přežívání. Zvedla jsem sklenku.
„Na zdraví, Aleno,“ řekla jsem polohlasem. „Na tebe.“ Odpoledne zavolala sestřenice z Olomouce. Vždycky jsme mluvily krátce, ale tentokrát se zeptala, jestli bych nepřijela na pár dní. Ztuhla jsem. Tolikrát jsem řekla „ne“, že už si nepamatuji, jak se říká „ano“. „Dobře,“ odpověděla jsem tiše. „Přijedu.“
Nechci ničeho litovat
Když jsem nastoupila do vlaku, cítila jsem se, jako bych po letech samoty konečně udělala něco pro sebe. Sestřenice na mě čekala na nástupišti a mávala jako teenagerka. V následujících dnech mi ukázala všechno: nové náměstí, starou cukrárnu i kavárnu s výborným čajem. Ale nejdůležitější bylo, že jsem se cítila... přítomná. Přítomná ve světě, v rozhovoru, ve smíchu. Nevím, kolik let mi ještě zbývá. Ale vím, že jestli si ještě někdy koupím jízdenku, nebude to proto, abych někam utekla, ale abych za někým dojela.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
