Jana (36): Po rozvodu jsem chtěla zůstat sama. Moje sousedka všechno změnila

Dívala jsem se na sebe do zrcadla – viděla jsem ženu po třicítce s očima, které už dávno ztratily jiskru. Po rozvodu jsem se odstěhovala z bytu, ve kterém jsem devět let žila s Jardou, a začala jsem žít v garsonce na okraji města. Mělo to být dočasné. Všechno mělo být jen „na chvíli“ – tato adresa, nábytek po předchozích nájemnících. A přesto jsem v tomhle provizoriu začala znovu volně dýchat.

Milena (27): Sousedka mi nosila domácí koláče. Když jsem zjistila proč, málem to se mnou seklo

Seznámení se sousedkou

Vždycky jsem si myslela, že v paneláku se sousedé neznají. Ve výtahu se usmívají, ale nikdo se neptá na nic jiného kromě počasí, nikdo si nepamatuje jména. A tak tomu bylo i během prvních týdnů mého života na novém místě. Možná právě proto mě tak překvapila ta návštěva. Byl večer, když jsem zaslechla tiché zaklepání na dveře. Moje první myšlenka byla, že je to omyl, druhá, že jsem při zalévání kytek možná vyprskla víc vody na balkon sousedů pode mnou. Na vteřinu jsem zaváhala, než jsem otevřela dveře.

„Nevím, jestli máš ráda seriál Last of Us, ale já se na něj trochu bojím dívat sama,“ řekla žena v mém věku nebo o pár let starší. Měla tmavý svetr a voněla levandulí. Měla jsem pocit, že jsem ji už párkrát potkala na chodbě. „Můžu to zkusit. Jen bych možná raději nechala rozsvíceno, až se na to budeme koukat,“ řekla jsem a ona se zasmála. Šla jsem do jejího bytu o patro níž. Vonělo to tam bylinkami a čerstvě vypraným prádlem. Na stole ležely sušenky, na gauči byla deka. Seriál byl dost děsivý, ale o něj nešlo. Mluvily jsme tlumenými hlasy o filmech, knihách, o tom, že ve večerce na sídlišti jsou vždycky fronty. O ničem a o všem.

Začaly jsme se vídat častěji. Někdy jsme si daly kávu v její kuchyni, jindy jsme vyrazily na společné nákupy nebo jsme si zašly na krátkou procházku. Měla jsem dojem, že jsme obě potřebovaly záminku, abychom byly méně samy, ale nechtěly jsme si to přiznat. Cítila jsem se s ní fajn, nemusela jsem vyprávět o bývalém manželovi, o rozvodu, o tom, jak těžko se mi první týdny usínalo v novém bytě. Ona také moc nemluvila o sobě, ale uměla naslouchat a uměla mlčet způsobem, který nebyl trapný.

Jana (29): Osamělá sousedka mi pomohla splnit můj největší sen. Pak se stala mou kamarádkou

Znovu mám klidný život

Pak se ale objevily první trhliny. Začalo to nevinně – neodepsala jsem na zprávu, protože jsem v práci měla těžší den. Pak u mě zaklepala a já předstírala, že nejsem doma. Neměla jsem náladu s nikým mluvit. Bylo mi trapně, cítila jsem strach, že mi někdo narušuje můj prostor, že se zase vážu, že budu muset něco vysvětlovat. Cítila jsem, že začínám couvat. To samé jsem měla s Jardou. Zpočátku mě blízkost těšila, pak unavovala a nakonec dusila. Nebudovala jsem tenhle klid, abych se znovu stala na někom závislou. Chtěla jsem rozhodovat sama o sobě. Chtěla jsem mít na výběr. A začínala jsem mít pocit, že ho zase ztrácím.

Byla jsem podrážděná, nedokázala jsem se soustředit. V práci jsem s nikým nemluvila, pokud to nebylo nezbytně nutné. Večer jsem seděla na gauči a snažila se přesvědčit sama sebe, že samota je moje volba. Čtvrtý den jsem za dveřmi našla láhev s domácím sirupem a vedle ní lístek: „Nechci tě uhánět. Jen mám ráda tvoji společnost.“ Zírala jsem na ten krátký text. Byla jsem rozpolcená. Chtěla jsem se chránit, ale ještě víc jsem chtěla mít někoho nablízku. Večer jsem zaklepala na její dveře. „Děkuju, že už se nemusím bát být sama,“ řekla jsem tiše. „Já taky,“ odpověděla.

Večer, když jsme seděly u okna, jsem se zeptala: „Máš někdy pocit, že pro nás po rozvodu ve světě nebylo místo?“ Podívala se na mě s lehkostí a klidem, který jsem už dobře znala. „Ano. Ale to neznamená, že si nemůžeme vytvořit vlastní.“ Přikývla jsem, nic víc jsem nepotřebovala. Do té jediné odpovědi se vešlo všechno...

Další příběhy ze života →

Petra (35): Nesnášela jsem naši sousedku. Pak přišla chvíle, kdy jsem na ni kompletně změnila názor a byla jí vděčná

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].