Markéta (41): Rodina mě odsuzovala za mou samotu. Nakonec jsem ale našla štěstí u sousedky, která nic nevyzvídala

Vždycky jsem byla samotářka. Dneska by mi asi diagnostikovali sociální fóbii, ale tenkrát jsem byla prostě jen divná. Zatímco ostatní si hráli venku, mě při pomyšlení na kolektiv bolel žaludek. Moje rodina mi to nijak neulehčovala. U svátečního stolu jsem byla pravidelným terčem posměchu jako ta „divná Markéta“, která se bojí i sousedky, když má jít poprosit o hrnek cukru. Neuměla jsem se bránit a konfrontace jsem k smrti nenáviděla, tak jsem raději mlčela a poslouchala historky o tom, jaký jsem společenský propadák.

Natálie (40): Doufala jsem, že po rozvodu mi samotu pomůže zahnat soused. On se však nedokáže zbavit své minulosti

Knihy byly můj svět

Na vysoké škole se to trochu zlepšilo. Studium bohemistiky mi dovolilo trávit celé dny v tichu knihoven, kde se interakce s lidmi omezovala na minimum. Když jsem pak získala práci korektorky pro jedno nakladatelství, byla jsem v sedmém nebi. Mohla jsem pracovat z domova, texty mi chodily e-mailem a já se nemusela s nikým vybavovat. Žila jsem ve svém vlastním světě filmů a knih, které po mně nic nechtěly, nehodnotily mě a neposmívaly se mi. Stačily mi obrazy v galeriích, které na rozdíl od lidí neměly žádná očekávání.

Eva (42): Do čtyřicítky jsem se chtěla za každou cenu vdát a mít dítě. Ten spěch se mi nevyplatil

Sousedka, která pochopila

Po přestěhování do nového bytu v Praze jsem doufala v absolutní anonymitu. Jediná sousedka Monika se občas snažila o kontakt, ale já její pokusy slušně, leč chladně odrážela. Když se mě jednou narovinu zeptala, jestli existuje důvod, proč ji nemám ráda, vysvětlila jsem jí, že jsem prostě extrémní introvert. K mému překvapení se jen usmála, řekla, že její bratr je stejný, a slíbila, že už mě nebude obtěžovat. Byla jsem jí nesmírně vděčná, že mě nenutí do ničeho, co mi bylo proti srsti, a od té doby nám stačilo jen pozdravení ve výtahu.

Zuzana (33): Single život byl jednodušší. Nejsem schopná se někomu přizpůsobovat

Nečekaná ztráta

Postupem let jsem se úplně odstřihla od rodinných oslav, abych už nemusela poslouchat teatrální povzdechy své matky o tom, že jsem i po čtyřicítce bez chlapa a bez přátel. Pak ale přišel šok – máma náhle zemřela. Táta se psychicky zhroutil a veškeré zařizování zůstalo na mně, přestože jsem sama trpěla.

Snažila jsem se držet emoce na uzdě, ale po vyčerpávajícím pohřbu už to nešlo. Chtěla jsem se jen schovat doma a v klidu se vyplakat ze všeho toho nahromaděného žalu a křivd, které jsme si už nestihly vyříkat.

Jitka (45): Odstěhovala jsem se do vysněného domku za městem. Samota mě ale zaskočila

Náš vlastní způsob přátelství

Když mě Monika potkala u výtahu celou uplakanou, jen jsem stihla špitnout, že mi zemřela maminka, a utekla jsem do bezpečí svého bytu. Za chvíli ale zazvonila a v podstatě se ke mně nepozvaně vlichotila s notebookem v ruce. Prohlásila, že v takový den nemůžu být sama, ale ať si jí nevšímám, že bude „neviditelná“. Sedla si do křesla a pracovala, zatímco já na gauči nekontrolovaně brečela. Poprvé v životě mi něčí přítomnost nevadila. Monika mi bez řečí uvařila čaj, nic nevyzvídala, nechtěla mě utěšovat prázdnými slovy a prostě tam jen se mnou byla.

Od té doby jsme s Monikou kamarádky, i když naše přátelství vypadá jinak než v reklamách. Nepotřebujeme si hodiny volat nebo probírat drby. Občas se u jedné z nás sejdeme, pijeme víno a společně mlčíme, nebo jdeme vyvenčit jejího psa a jen pozorujeme svět. Je to osvobozující pocit mít někoho, kdo mě akceptuje přesně takovou, jaká jsem, a neurazí se, když zrovna nemám náladu otevřít dveře. Ve svých jednačtyřiceti letech jsem konečně našla spřízněnou duši, se kterou si rozumím i beze slov.

Natálie (40): Doufala jsem, že po rozvodu mi samotu pomůže zahnat soused. On se však nedokáže zbavit své minulosti

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].