Facebook
Instagram
Martina se do Davida zamilovala už na střední škole. Dlouhé roky tolerovala, že žije ve světě hudby a realita mu nic neříká. Když otěhotněla, musela vymyslet, jak přimět Davida, aby se vrátil nohama na zem.
S Davidem (33) jsem se seznámila už na střední škole. Prakticky každý ho znal, protože hrával na školních vystoupeních na klavír nebo na kytaru. Odpoledne chodil do hudební školy, což ho odlišovalo od ostatních kluků. Ti trávili volný čas na hřišti, na různých trénincích nebo se poflakovali, zatímco David cvičil stupnice a snil o kariéře hudebníka.
Zamilovala jsem se do umělce
Mezi námi to už tehdy zajiskřilo. Možná jsme nebyli typickým párem, ale s ohledem na Davidovu uměleckou duši a to, jak moc ho hudba pohlcovala, bych se měla cítit poctěná. Zval mě na vystoupení, skládal pro mě hudbu a říkal, že jsem jeho múza.
Naše cesty se trochu rozešly, když jsme šli na vysokou. I když jsme studovali ve stejném městě, oba jsme měli velmi nabitý rozvrh, takže jsme se vídali jen zřídka. Chodila jsem na téměř všechny koncerty, na kterých David vystupoval, přestože jsem jeho hudbu ne vždy chápala. Stačilo mi, že když se objevil na jevišti, vyzařovalo z něj něco, čeho jsem se nemohla nabažit...
Nakonec jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala do umělce. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, co to pro mě znamená a co to obnáší. Nepřemýšlela jsem nad tím, že ne každý muž, který po ukončení studia získá titul, je připravený na život v realitě. S účty, které je nutné platit, a rodinou, kterou je třeba uživit. Studovala jsem, abych získala povolání, které mi poskytne reálnou šanci na slušný příjem, takže mě ani nenapadlo, že absolventi uměleckých škol by mohli být jiní.
Po promoci jsem začala hledat práci a během několika měsíců jsem se stala součástí mladého a dynamického týmu. Nejprve mě zaměstnali na zkušební dobu, potom na dobu neurčitou. Měla jsem před sebou perspektivu trvalého zaměstnání a systematického růstu, což bylo pro mě nejdůležitější. Znamenalo to nejen stabilnější postavení na trhu práce, ale i stále vyšší výdělky.
Musela jsem ho trochu postrčit
David zůstal na univerzitě. Rozhodl se pro druhý obor, protože, jak říkal, potřeboval širší perspektivu. Neptala jsem se, co ta perspektiva obnáší, stejně bych to asi nepochopila. Ale pokud byl David rozhodnutý, a v tomto případě byl rozhodnutý jako nikdy, nebylo síly, která by ho od toho odehnala. Chtěla jsem však vědět, co bude s námi.
„Budeš pořád bydlet na koleji?“ zeptala jsem se.
„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Ale asi ano. Stipendium sotva pokryje nájem.“
„A co kdybys bydlel se mnou?“ nadhodila jsem nesměle.
„Jak to?“ podivil se.
„Normálně, plánuji si pronajmout byt. Na koupi zatím nemám, takže jsem si myslela, že bychom mohli bydlet spolu...“
„To je dobrý plán...“ usmál se na mě.
A tak jsem získala spolubydlícího a časem i snoubence. David mě požádal o ruku. Musela jsem ho trochu popostrčit, ale nakonec jsem dosáhla svého.
Nastal čas sundat růžové brýle
Rychle jsem si uvědomila, že život s umělcem není procházka růžovým sadem. V prvních měsících společného bydlení jsem si toho nevšímala, ale postupem času mi všechno začalo docházet. David nejevil žádnou ochotu zapojit se do domácích prací. Jistě, když jsem ho o to požádala, vynesl odpadky nebo vyprášil koberec. Ale sám od sebe nedokázal ani uklidit po jídle nebo dát nádobí do myčky. O praní a věšení prádla ani nemluvím.
Když jsem se s ním o tom snažila mluvit, měl na to svou teorii. „Martinko, víš, že tě moc miluju. Ale zlatíčko, pochop, že mám hlavu plnou jiných věcí. Skládání vyžaduje veškerou mou pozornost. Jak bych měl vědět, že je potřeba umýt nádobí, když mi to neřekneš?“ bránil se.
„Nevidíš, že je dřez plný nádobí?“ divila jsem se.
„Zlatíčko, já do kuchyně nechodím, proč bych měl? Pracuji v pokoji, tam mi nic nevadí...“
A skutečně, nic mu nevadilo. Ani prachové chuchvalce pod nábytkem, ani špinavá okna. Musela jsem ale přiznat, že pokud dostal konkrétní úkol (a zrovna neskládal další symfonii nebo fugu), snažil se ho splnit, jak mu jeho umělecká duše dovolila...
Opravdu peníze nepřinášejí štěstí?
David stále neměl žádnou vážnou práci. Po ukončení druhého oboru zahájil doktorské studium. Mezitím měl pár hodin na univerzitě, ale to, co mu za ně platili, se nedalo nazvat platem. Upřímně řečeno, nebýt mých celkem slušných výdělků, měli bychom obrovské finanční problémy.
Zvláště proto, že jsme se rozhodli vzít si hypotéku. Vlastně jsem se rozhodla já a vše zařídila. Můj manžel pokorně souhlasil se vším, aniž by přemýšlel nad tím, kde vezmeme peníze na splátky. Doufala jsem, že až dokončí doktorát, konečně začne normálně pracovat a vydělávat.
S vlastním bytem jsme už mohli začít přemýšlet o rozšíření rodiny. Nikdy jsem neskrývala, že mým snem je mít dítě, ačkoliv jsem si uvědomovala, že musíme mít stabilní finanční situaci. Na druhou stranu jsem věděla, že mladší už nebudu. Čím později otěhotním, tím hůř pro všechny.
I když jsem se snažila s Davidem o tom mluvit, zdálo se, že problém nechápe. Myslel si, že když já vydělávám dobře a on „o něco méně“, ale stále dokážeme pokrýt životní náklady a není důvod k obavám. Dítě prý nestojí tolik, abychom si ho nemohli dovolit...
Život píše různé scénáře
Čas plynul, splátky hypotéky výrazně vzrostly, moje výdělky rostly mnohem pomaleji. David se stále věnoval své akademické kariéře, místo toho, aby si našel jakoukoliv práci. Při psaní svých skladeb zapomínal na skutečný svět. Očividně si myslel, že účty se platí samy. Na jedné straně jsem ho velmi milovala, na druhé mě jeho bezstarostnost stále více rozčilovala.
Přišel okamžik, kdy jsem na těhotenském testu viděla vytoužené dvě čárky. Samozřejmě jsem byla velmi šťastná, protože se mé sny splnily. Pak jsem si uvědomila, že musím uživit sebe, manžela a brzy i dítě. A během mateřské dovolené se mé výdělky nebudou zvyšovat, zatímco výdaje mohou stále růst. Rozhodla jsem se nejprve potvrdit těhotenství u lékaře a pak si promluvit s mou nejlepší kamarádkou Monikou (30).
Setkaly jsme v tiché kavárně. Hned věděla, že se něco děje.
„Martinko, co se děje!“ vykřikla. „Počkej, nejsi náhodou...“
„Před tebou se nic neutají,“ povzdechla jsem si. „Ano, jsem těhotná...“
„Ví to už David?“
„Ještě jsem mu to neřekla.“
„Proč ne?“
„Protože potřebuji nejprve radu od někoho blízkého... Řekni, co mám dělat?“ vyhrkla jsem.
Poradila mi, jak na manžela
Monice jsem podrobně vysvětlila svou rodinnou a finanční situaci. Něco málo věděla, něco tušila, ale nikdy se nevměšovala, protože si myslela, že dokud o tom nemluvím, není to její věc. Paradoxně se mi ulevilo, až když jsem jí vše řekla.
„Co mám teď dělat?“ zakončila jsem svůj monolog.
„Myslím, že tvého manžela je třeba probudit. A to pořádně.“
„Jak?“
„Řekneš mu, že tě vyhodili z práce a jsi těhotná. Pokud si okamžitě nenajde práci a nezačne platit hypotéku, exekutor vám zabaví byt...“
„Uvěří tomu?“
„Uvěří. A pokud ho to neprobere, pak ti asi zbývá jen rozvod...“
Udělala jsem přesně to, co mi poradila Monika. Výsledek předčil moje očekávání. David ráno běží do základní školy učit hudbu, pak má hodiny na univerzitě, odpoledne učí v hudební škole nebo v kulturním centru a večery věnuje psaní disertační práce. V sobotu dává soukromé lekce a důkladně uklízí byt. A v neděli... V neděli mě budí snídaní do postele. Jsem ve třetím trimestru těhotenství a ohromně si to užívám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
