Matouš (22): V tramvaji jsem chtěl být za slušňáka. Skončil jsem rudý jak rak

Bylo to někde mezi Andělem a Hlavákem, tramvaj narvaná jak páteční večer u výčepu. Držel jsem se tyče, v ruce batoh, v hlavě už jen přednáška na ekonomce a to, že jsem spal asi čtyři hodiny. Vedle mě paní – tak kolem pětapadesáti – stála a lehce funěla, takový ten zvuk, co slyšíš i přes sluchátka, i když nic neposloucháš. Řekl jsem si, že dneska nebudu za toho ignoranta, co dělá, že nikoho nevidí.

Zvedl jsem se a kývnul na ni: „Prosím, posaďte se.“ Usmála se, takový ten unavený úsměv, co už toho má za sebou dost. Jenže než si vůbec stihla sednout, ozval se vedle ní její chlap.

Lucie (39): Z našich babiček se staly rivalky. Soupeří o vnoučata jako o trofeje a ničí celou rodinu

„Elegantně jí říkáš, že je stará“

Taky kolem těch padesáti, šedivý vlasy, kabát, co už zažil lepší zimy. Podíval se na ni, pak na mě, a úplně v klidu prohlásil: „Vidíš? Pán se ti snaží velmi elegantně říct, že jsi už stará!“ Ticho. Fakt ticho. Takový to nepříjemný vakuum, kdy i tramvaj na chvíli jakoby přestane drnčet.

Já tam stál, ruka ještě napůl ve vzduchu, a v hlavě mi šrotovalo jak stará pračka. Mám se smát? Nemám? Co když si to vezme osobně? Co když si budou myslet, že jsem to fakt myslel takhle? Cítil jsem, jak mi teplo leze od krku dolů. A ne že by se zastavilo někde u límce. Ne. Jelo to dál. Měl jsem pocit, že červenám i tam, kam slunce běžně nesvítí.

Jirka (32): Byli jsme skvělá parta kamarádů, dokud jeden z nás nezažil velký úspěch

Omluvy, smích a levný parfém

Paní se na něj otočila: „Prosím tě, mlč už,“ sykla a pak na mě: „Omlouvám se, on je takovej…“ Nedořekla to, ale bylo jasno. Takovej. Prostě takovej.

Zblízka jsem cítil její parfém. Takovej ten sladkej, trochu dusivej, co ti připomene čekárnu u zubaře někde na malým městě. Do toho kovovej pach tramvaje a mokrý bundy kolem. Já ze sebe dostal něco jako: „To je v pohodě… já jsem to tak nemyslel…“ Což samozřejmě znělo přesně jako někdo, kdo to tak myslel.

Chlap se začal smát. Ne zle. Spíš spokojeně, jako by právě hodil dobrej fór v hospodě a čekal potlesk. „Vždyť já si dělám srandu,“ mávnul rukou. No jasně. Totální úlet, ale srandu si dělá.

Anežka (32): Omylem jsem měla nemravnou narážku na salám a díky tomu mám teď muže

Nejhorší moment přišel nakonec

Tramvaj dojela k Vysoké škole ekonomické. Vystoupil jsem, pořád ještě lehce uvařenej ve vlastní hlavě, a říkal si, že tohle už dneska nic nepřekoná. Jenže jo.

Sedím na přednášce, vytahuju sešit, snažím se soustředit. Dveře se otevřou, dovnitř vejde chlap. Ten chlap. Ten samý. Na chvíli jsem si říkal, že mi jenom přeskočilo. Ale ne. Kabát, vlasy, ten výraz – všechno sedělo. Postavil se za katedru, sundal si brýle a začal mluvit o ekonomických modelech, jako by před deseti minutama neodpálil cizího člověka v tramvaji.

Podíval se po třídě. Na vteřinu se naše pohledy střetly. A já přísahám, že se mu koutky lehce zvedly. Já radši sklopil oči do sešitu. Od té doby, kdykoli někdo v tramvaji vstane, dívám se jinam. Ne že bych měl plný zuby slušnosti… ale některý mají dobrý skutky mají fakt blbý načasování. To bude semestr!

Jana (37): Dárkem pro tchyni jsem si uřízla pořádnou ostudu, ránu do vazu mi zasadila švagrová

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].