Monika (42): Bojím se, že dcera svým veganstvím maskuje anorexii

Už roky jím převážně vegetariánsky, ale doma jsem k tomu nikdy nikoho nenutila, bylo to mé rozhodnutí! Manžel i syn jedí všechno, řízky i sekanou z červené čočky, fungovalo nám to bez problémů. Když mi Ida řekla, že přestává jíst vše živočišné, tedy že nebude vegetariánka, ale přímo veganka, nepanikařila jsem. Vím, že i vegan se může stravovat zdravě a plnohodnotně. V současné době je tolik možností! Jenže zpětně vidím, že změna nepřišla jen v jídelníčku. Změnila se i ona sama. A načasování zřejmě nebylo náhodné. Krátce předtím se rozešla se svou první velkou láskou. Bylo jí osmnáct a ten vztah pro ni znamenal opravdu hodně.

Mirka (33): Nesnášela jsem svoje tělo a byla na pokraji zhroucení. Narození dcery mi zachránilo život

Změna přišla s rozchodem

Ida nikdy nebyla „hubeňour“, ale ani neměla nadváhu. Byla zkrátka holka krev a mlíko. Nikdy jí to nijak zvlášť nevadilo, i když jako většina dospívajících holek občas řešila postavu. Po rozchodu s Davidem ale začala hodně hubnout. Nejdřív jsem si říkala, že je to přirozená reakce na stres. Jenže její kila ubývala a ubývala.

Ida nevyřadila jen živočišné produkty, ale i řadu potravin, které s veganstvím vůbec nesouvisí. Kvůli lepku, „éčkám“ nebo že překyselují organizmus a podobně. Stále častěji jsem na otázku, co bude večeřet, slýchala: „Měla jsem velký oběd, nic si nedám...“

Libor (47): Na dovolené jsme s manželkou s hrůzou zjistili, jak je dcera vyzáblá. Pak začal boj o její život

Začala jsem si spojovat souvislosti

Když při preventivní prohlídce vážila 47 kilogramů při výšce 170 centimetrů, zbystřila jsem. BMI měla v pásmu podváhy. Z rozhovoru s kamarádkou, který jsem nechtíc vyslechla, jsem pochopila, že jí začala vynechávat menstruace – to nebyla dobrá známka!

Při hledání informací jsem narazila na články i vyjádření odborníků, podle nichž není výjimečné, že si lidé s poruchou příjmu potravy zvolí veganství nebo jiný restriktivní způsob stravování jako společensky přijatelné vysvětlení, proč odmítnout jídlo, zkrátka proč nejíst. Když jsem se o tom zmínila, udělala hroznou scénu. „Ty mi chceš říct, že každý vegan má anorexii? Jsi normální, mami?“ řekla mi. Od té doby jsem byla velmi opatrná při všech našich rozhovorech o jídle.

Edita (34): Rodiče nevěří mým psychickým poruchám. Jsem prý pomatená z telenovel

Nejvíc mě děsí, že problém nevidí

O všem mluvím velice opatrně a bez výčitek. Nechci, aby měla pocit, že zpochybňuji její rozhodnutí být vegankou. To je hodně citlivé a všechny diskuse to ihned zavře. Stále mi tvrdí, že se cítí dobře, že má své stravování pod kontrolou a že zbytečně hledám problém tam, kde žádný není. Jenže čím víc se snažím být chápavá, tím víc mám pocit, že se nám vzdalují společné rozhovory.

Právě to mě trápí nejvíc. Kdyby mi řekla, že je nešťastná, že se po rozchodu stále trápí nebo že si s něčím neví rady, měla bych alespoň pocit, že vím, jak jí být nablízku. Místo toho jen bezmocně sleduji, jak dál hubne, jak pečlivě kontroluje každé sousto a jak se čím dál častěji vyhýbá společnému jídlu. Vůbec netuším, kde hledat pomoc.

Vivien (30): Jedna večeře zničila vše. Přítel nerespektoval moje vegetariánství a podvedl mě tím nejhorším způsobem