Speciál: Hubněte s námiTestovánísoutěže

Natálie Grossová o odcházení svého otce: Snažil se být veselý až do konce

+ 4 fotky+ 5 fotek
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Natálie Grossová byla vždy známá především jako dcera politika Stanislava Grosse. Nyní je ale vše jinak a dívka všem ukazuje, jak je šikovná, talentovaná a v umělecké branži úspěšná. Natáčí jeden muzikál za druhým, a do toho dokonce pokukuje po sólové kariéře. Jaké bylo její dětství a co se teď, s příchodem dospělosti, u půvabné Natálie změnilo?

Petra Járková 15. února 2021

Zpěvačka a herečka Natálie Grossová v září oslavila teprve osmnácté narozeniny. Ve svém životě toho ale zažila víc než kdejaký dospělý člověk. Když byla malá holka, zemřel jí na zákeřnou nemoc tatínek – politik Stanislav Gross. Ona byla přítomna jeho odcházení. Následně se strhla vlna nenávisti vůči celé rodině. Grossová se ale nedala a šla si za tím, co miluje – za tancem a zpěvem. Nyní exceluje v muzikálu Čarodějka. O svých radostech, strastech, ale i touhách do budoucna si povídala v pořadu Na kafeečko s herečkou Miluškou Bittnerovou.

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

Bittnerová: Natálko, já vás sleduju dlouho. Nebo sleduju dlouho, já jsem o vás slyšela, že se tak jako vyrojila Natálka Grossová. Samozřejmě, že jsem sledovala vašeho otce. Pak jsem si říkala, ano, takže protekční spratek. Ta určitě nebude nic umět. A pak mi spadla čelist, když jsem vás viděla.
Grossová:
Ježíš! Moc děkuju!

Bittnerová: A teď mi řekněte: Vy jste z normální rodiny a najednou vás jako napadne dělat showbyznys. Co to bylo za nápad?
Grossová: Já vlastně nevím. Já to taky nechápu. Já jsem prostě už od malička hulákala, od malička jsem zpívala. Vždycky můj sen bylo prostě se stát zpěvačkou. Já nevím, jak se to ve mně vzalo, ale je pravda, že mamka dobře slyší a moje babička nebo prababička, tuším, hrála divadlo. Takže možná tam mám něco z ní.

Takže tam se to takhle nějak nakombinovalo?
Taťka teda moc ne, ten vždycky, když zpíval, tak jsem říkala: „Tati, prosím tě, nezpívej, bude pršet.“ Ale asi po mamce nebo po té prababičce.

Od malička ta cesta byla vlastně jasná.
Ano, já jsem vlastně vždycky chtěla být zpěvačkou.

A jiné povolání? Třeba v mojí době byli populární kosmonauti, princezny. To vás nenapadlo?
Princezny? Já jsem byla asi divná, protože já jsem chtěla být popelářem. Když jsem byla malá. Já nevím, prostě se mi líbilo, jak jezdí na tom autě. Prostě mě to hrozně fascinovalo.

Přijdete mi hrozně pracovitá. Na můj vkus hodně.
Snažím se, ale to je možná tím, že mě to fakt baví, že trénuju. Doma si zpívám. Třeba jako tři hodiny denně si zpívám. Já mám dole takovou místnost, kde je skvělá ozvěna, takže tam si zpívám denně. Zkouším písničky a tak.

Tři hodiny?
Ano, ono to zabere dlouho. Mě to fakt baví, ani mi nepřijde, že ten čas takhle ubíhá. Najednou zjistím, že jsou to fakt třeba tři hodiny, že jsem tam zavřená. Úplně ty… Jo, tak asi už půjdu nahoru.

Do toho, jako že v uvozovkách, velkého showbyznysu, jste se dostala v kolika letech?
Začínala jsem jako maličká. Když mi bylo asi 7 let, tak jsem začínala v Kühnově dětském sboru. A potom můj první konkurs byli Bídníci. A to mi bylo sedm osm let a začínali jsme zkoušet… Nebo premiéra byla, když mi bylo asi osm devět.

Šárka Vaňková otevřeně: Můj život po SuperStar? Připadala jsem si úplně k ničemu
Mohlo by Vás zajímat:

Šárka Vaňková otevřeně: Můj život po SuperStar? Připadala jsem si úplně k ničemu

Panebože! Takhle brzo!
To byl rok 2011 nebo tak nějak.

Umí si vůbec dítě v tomhle věku uvědomit, co se kolem něho děje?
Je pravda, že mě hrozně mrzí, že když jsem byla mladší, tak jsem třeba vůbec neměla trému. Já jsem si prostě říkala. Tak dobrý, zkrátka tam odzpívám písničku, zahraju a jdu domů. Ale teď, časem, jak si to člověk začíná víc uvědomovat, tak jsem fakt jako trémista. Mám vždycky trému před představením a chtěla bych tohle vrátit, jako v tom dětství. Že mi to třeba bylo, ne jedno, já jsem se na to soustředila, ale vlastně žádná tréma nebyla, měla jsem větší sebevědomí. A všechno bylo ok.

Je to větší pocit zodpovědnosti možná…
Ano, taky, protože jsem dospělejší a člověk si to víc uvědomuje.

Vy jste si ale musela projít peklem, když jste byla malá. Z mého hlediska, ti muzikálovci jsou nejvíc konkurenční prostředí v tomhle showbyznysu, co znám.
Ano. Tam nejsou moc kamarádi.

Pro pomluvu se tam nejde daleko a závist tam je také. Vy jste si musela projít docela nepříjemnostmi, když jste třeba chráněnkyně pana Janečka. Chráněnkyně, co chráněnkyně, vy jste kmotřenka.
On je můj kmotr. Svým způsobem je jako příbuzný. Takže samozřejmě i tohle tam taky bylo, ale já jako maličká, když jsem byla v těch Bídnících, tak to nebylo, to jsem prostě tak nějak nevnímala.

Ale později, ve čtrnácti?
Ale později, když jsem vlastně v těch čtrnácti patnácti dostala svou první dospělou roli v tom Plese upírů, tak jsem se třeba bála, že mě ti herci nevezmou úplně mezi sebe, ale je pravda, že jsme fakt chytli skvělou partu lidí. Samozřejmě, že je tam někdo, kdo se na vás usmívá a pak vás za zády pomluví. Tak je to vždycky a v tom divadle je to teda hodně. A mnohokrát jsem to zažila, a to pak člověka zamrzí, když si to pak o tom člověku nemyslí a pak zjistíte, co o vás říká.

Takže nějaký konkrétní případ, třeba nějaký útok na vás?
No asi, přímo, že by jako něco řekli přímo mně, to asi ne. Já se snažím být hrozně na všechny milá, a tak si myslím, že třeba nemají ani důvod, proč by na mě jako zaútočili. Ale slyšela jsem třeba jako, že jsem šla třeba kolem nějaký místnosti v divadle a slyšela jsem, že se o mně baví.

U nás v branži je to tak, že když se o vás mluví výhradně hezky, tak je něco špatně a jste dost neúspěšná.
Já si myslím, že jako právě. Já to neberu jako nic špatného. Tak mě rozebírají, tak jsem jim asi zůstala nějak v podvědomí a nějak jim vadím. V pohodě, takže já už to nijak neberu, ani ty komentáře. Fakt jako někdy lidi píšou hrozně hnusný věci a naučila jsem se je fakt jako nečíst a přecházet to. A soustředím se na lidi, kteří mě mají rádi a podporují mě.

Je fakt, že vždycky je to těžší začínat vlastně se známým jménem. Ať už je to po rodiči herci nebo po rodiči politikovi.
Ano.

I když si myslím, že po rodiči politikovi je to ještě těžší.
Nejhorší no, ale… Tak jako politika je vždycky tak nějak. Není to, já nevím.

Ale dcera Donalda Trumpa to bude mít asi těžší.
Asi jo! Ale, oni si lidi právě řeknou. Jéé ty to máš prostě lehký, ale není to tak úplně.

No tak ano, chtěli bychom slyšet o tom, jak to máte strašně lehký a máte doma zlatý plovoučky a válíte se v penězích.
Právě naopak, já se snažím těm lidem třeba jako dokázat, že fakt na to mám. A snažím se právě i třeba proto víc makat a pracovat na sobě, abych ukázala, že to není tím, že třeba to moje jméno je nějakým způsobem známé.

Pojďme k té pubertě. Totiž, víte co? Takhle, jste mi malinko podezřelá jednou jedinou věcí. Vy nemáte žádný průšvihy. A to je jako trošku podezřelé. Takže pojďte mi udělat radost, že jste byla za školou, že jste se strašně opila třeba. Já nenavádím nikoho k pití!
No počkejte! Já jsem se, já jsem se nikdy v životě… Jo počkat, vlastně. Já alkohol moc nepiju. Já vím, že všichni kolem mě, tak jako i ti teenageři hodně pijou a vždycky třeba po škole jdou pít. Já jsem nikdy s nimi nebyla. Opravdu, já jsem třeba nikdy nebyla na diskotéce, nikdy. Mě to prostě nebere. Já se raději zavřu, strčím si sluchátka do uší a jdu poslouchat hudbu. Já fakt jsem jiná. Já říkám, že…

Helena Vondráčková o natáčení Šíleně smutné princezny: Když bylo třeba, Vašek Neckář měl vždy po ruce stoličku
Mohlo by Vás zajímat:

Helena Vondráčková o natáčení Šíleně smutné princezny: Když bylo třeba, Vašek Neckář měl vždy po ruce stoličku

Prosím vás, vezměte ji někdo na diskotéku.
Já vám říkám, že jsem prostě divná. Já jsem fakt od narození divný dítě, ale myslím si, že mamka je třeba ráda. Že nechodím prostě pařit, ale to ne, že bych zase jako. Já třeba si zase vezmu domů tři kamarádky, objednáme si pizzu a prostě koukáme na horor.

No to je pařba!
Ale ne. Pro mě je to fakt jako daleko lepší než prostě někde jít pít. Jednou jsem si dala šampáňo doma. Dala jsem si dvě skleničky šampáňa. Jenomže, jak já nejsem zvyklá pít, tak jsem to vypila rychle, tak jsem se trošku, před babičkou jsem byla taková veselejší, ale to je vlastně jediný, co se mi kdy přihodilo.

No tak dobře.
Pardon. Jsem nudná.

Ne, ne, my na to přijdeme. Nejste nudná, tak ono to přijde. Většinou jako když to nepřijde v těch patnácti až v osmnácti, tak to přijde později. Čím déle tím hůře, jako pak se za to vezme tedy víc.
Ne, já věřím, že tohle mě nikdy nepotká.

A není to třeba i tím, že jste citlivější a malinko víc sepnutá i s tou mamčou po tom, co se vám stalo, že vám odešel ten táta?
To je možná taky tím, že já třeba i vidím, jaký vztahy mají i lidi kolem mě, třeba jako lidi v mém věku s rodiči, takže se s nimi moc nebaví nebo se sourozenci se nesnášejí.

No právě, ale ve vašem věku je normální si o rodičích myslet, že jsou nejhloupější. Jak může tak krásný, chytrý člověk jako já mít tak příšerné rodiče. To je normální.
To fakt je. Já mám úžasnou maminku i ségru. A teď za poslední dva roky jsme se i se ségrou jako strašně sblížily, že jsme fakt jako nejlepší kamarádky. Takže já jsem radši s tou rodinou.

To je v pořádku. Můžeme se vrátit do doby, kdy onemocněl tatínek? Kolik vám bylo let?
Asi dvanáct. Jedenáct dvanáct. Možná deset.

To už není málo. U holky to je věk, který je velmi vnímací.
Ne až tolik. Teda u mě třeba. Mně přijde, že jsem byla taková hodně jako ve svým světě, třeba tady v těch letech, že jsem to zas tak nevnímala.

Ale viděla jste to.
Viděla jsem to, to samozřejmě že jo, ale nepřišlo mi to jako něco příšerného, ale vlastně až teď, později, jsem to začala vnímat mnohem víc.

No, je to možná ale tím, že si člověk jakoby neuvědomuje to nebezpečí.
Já jsem si vůbec nepřipouštěla, že vlastně, že něco takového je. A vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se něco špatného mohlo stát.

Aha, ale to souhlasím. Jo.
Což je vlastně skvělý, ale teď to beru mnohem víc, kdyby to bylo v tomhle věku, tak si myslím, že to nezvládnu, tak jako jsem to zvládla v tom věku předtím.

Ale zase s vámi musím souhlasit, protože moje maminka byla vlastně v tom věku, kdy mi bylo dvanáct třináct velmi vážně nemocná a podstupovala ozařování a tak, a já jsem byla smutná, že s námi není, že je v nemocnici, ale vlastně jsem si vůbec nepřipouštěla, že by třeba máma mohla umřít.
Taky ne.

To bylo jasný, že se máma uzdraví.
Přesně. Já jsem to taky tak brala. Jako že to vůbec není možný. Jako že úplná pohoda. Nevím.

Akorát, že tatínek se neuzdravoval a vlastně, protože já jsem laik co se týká samozřejmě těch medicínských věcí, ale zajímala by mě ta nemoc ALS. Ve které my jsme vlastně všichni pomáhali třeba tou ledovou výzvou. Teď vlastně se o ní hodně ví. Tak přece jenom to tělo odchází postupně. Viděla jste, jak se tatínek stává čím dál méně mobilním. Jak se vyrovnává člověk s tímhle? Potřebovala jste třeba psychologa nebo jste to tak jako.
Ne. Já jsem měla hodně velkou podporu od mamky, fakt jako mamka mě strašně držela. Ale musím říct, že i táta byl skvělej. Že fakt vůbec se snažil to nedávat najevo. Nebo že fakt byl jako úplně veselej. Za což ho strašně moc obdivuju. A i moje mamka a právě ségra. A prostě hodně jsem si zvala domů kamarádky a i mamka mi zvala domů kamarádky, abychom spolu blbly. Abych se odreagovala. Teď mě to třeba mrzí, že jsem nebyla třeba víc s tím tátou, ale to si nemůžu vyčítat.

To si říkáme všichni. Vždycky je spousta věcí, které chceš člověku říct, ale on byl asi rád, že děláte ten muzikál?
Jo, my jsme vždycky. Ježíš, strašně! Já jsem třeba přijela domů, když jsem odehrála nějaký představení, a šla jsem mu to zahrát znova. To měl rád. A zpívala jsem mu. Takže to měl strašně rád. No.

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy

Povídáte si s ním někdy?
Povídám. No jasně. Já jsem věřící, takže já třeba, když se modlím, tak si s ním třeba popovídám chvilku. Je to fajn. A já si myslím, že třeba i pro věřící lidi je to lepší, když tady tyhle věci berou jinak.

Ano. Rozhodně.
Že se mají ti lidi mnohem líp, než my se máme tady na zemi. Teď třeba momentálně v téhle situaci.

Jo, jo, určitě a myslím si, že se na vás dívá a že je na vás pyšný.
Já tomu věřím.

A když se vrátíme zpátky do divadla. Je to taková ta klasická otázka, kterou my herci vlastně nesnášíme. Přijde nám divná, ale vím, že divák rád slyší odpověď. Když hrajete v divadle nebo když točíte seriál, jako třeba teď Slunečnou. Jaký je rozdíl v tom herectví a v čem se cítíte lépe?
Jako jestli muzikál nebo? No to je velký rozdíl, protože na tom divadle, když je to velký jeviště a pak lidi jsou prostě hodně daleko od vás, tak všechna ta gesta a herectví musí být větší, že jo. A pak na ty kamery, já když jsem přišla z divadla do toho seriálu, tak všichni: Natálko, uber. Protože já jsem zvyklá prostě dělat ty velký gesta a všechno víc přehánět. Protože v tom divadle je to důležitý. Takže tam jsem musela hodně ubírat. Ale za mě, já nevím, ono je každý jiný. Já miluju natáčení a zároveň miluju divadlo a v tom divadle se mi líbí, že tam je to publikum, že mě to hodně jako podporuje, když třeba mi lidi zatleskají. Ty reakce těch lidí. Na tom natáčení, že je jako ticho, že prostě jako vždycky čekám. Tleská mi někdo? Ne, ne? Že v tom divadle je tohle. Já jim vždycky řeknu, ať mi zatleskají po tom obraze. Ne, ale že v tom divadle je fajn to publikum. To je asi jediná taková jako možná lepší věc.

Četla jsem s vámi rozhovor, že vám strašně chybí publikum.
Jo, strašně. Já fakt jako, i když jdu unavená do divadla a jsem fakt totálně vyřízená a prostě mám i třeba blbou náladu a pak jdu na to jeviště a lidi mi zatleskají, tak já úplně . To je krásný, tak mě to nabudí hned a pak mám mnohem lepší náladu.

To vypadá, že vám je divadlo souzené. Teď jste ale natočila klip. Popinu. Takže to je nová cesta, kterou se vydáváte?
Vlastně ano. Já jsem si myslela, že vlastně vždycky zůstanu u toho divadla. Ale třeba i ne, kvůli těm lidem, to nechci říkat. Ale někdy se mi úplně nelíbí ty věci v tom divadle, ale miluju to samozřejmě. Třeba Čarodějka, kterou jsme teď hráli.

Co se vám nelíbí na divadle někdy?
No, že právě je tam faleš těch lidí a tady ty věci. Není to úplně vždycky.

Ale to je i v tom popu.
Je to taky, ale je pravda, že tam pojedu třeba jako víc za sebe.

Jo, jo, jo.
A to je věc, ale třeba jako právě na Čarodějce máme, třeba v Goje máme fakt skvělou partu lidí. To nemůžu vůbec nic říkat. Tam je to úžasný a hrozně mi Čarodějka chybí, ale právě teď během karantény jsem hodně začala sledovat americký pořady a různý zpěváky, jak tvoří a tady to. Říkala jsem si, ty jo, tak já zkusím taky něco udělat. Normálně, mně se hrozně líbil Mikolas Josef, jeho písničky. Tak jsem napsala těm lidem, co mu dělali písničky mail, jestli by mi taky nechtěli udělat písničku. Odepsali, že jo, tak jsem byla hrozně ráda. Dělali to lidi z Vídně, Nikodem Milewský a Lisa Pac, a tak jsme dělali Zoom meetingy. Já jsem jim říkala, kam mířit tu písničku, jaký styly se mi líbí, a oni mi tu písničku…

Pardon, cože jste to dělali?
Zoom meetingy, to jsou, to je face time. Jako že na mobilu, videohovor.

No vždyť jo, oni dělají Zoom meetingy. Proto já nejsem zpěvačka, protože nemám Zoom meetingy. Už jsme to osvětlily všem.
Takže video hovory. Protože oni jsou z té Vídně, takže jsem tam nemohla furt jezdit. A s tou Lisou jsme dělaly právě ty timy. Mě hrozně bavilo, že to jsem já, že nehraju jako někoho, ale že prostě jsem do toho mohla fakt jako si říkat věci, který bych tam chtěla já. Co se mi líbí. Co dělám já. Takže jsme tvořili a hrozně se mi to líbilo a asi bych v tom chtěla pokračovat. Prostě v té popovější dráze. Ne úplně vynechat muzikály, ale hodně se věnovat svým písničkám a třeba do budoucnosti.

Ale vždyť to jde! Tak se rozkročíte a…
No, ale zase je těžký dělat několik věcí najednou. Já bych chtěla třeba jednu fakt krásnou roli mít v divadle, protože to publikum samozřejmě. Ale pak třeba tvořit svoje písničky a do budoucnosti nějaké CD nebo album.

Jasně, no vždyť jo, proč by to nešlo, že jo. Pusťte si videoklip, který se jmenuje Girls. Naty Grossová?
Natálie. Zatím to není mezi lidmi úplné známý, jakože Natálie bez příjmení. Ale pak samozřejmě si to lidi můžou vyhledat i pod Natálie Grossová a je to videoklip Girls.

Tak to se těšíme. To je další pokračování a potom ještě mě teda napadá, protože já tady většinou mám malinko starší lidi, než jste vy, Natálko. A těch se moc ptát nechci. Ne, že by neměli tu budoucnost, ale vlastně tam už to není, tam už jsou ty sny reálné a mě vlastně by zajímaly nereálné sny Natálky Grossové. Co by mohlo být třeba za deset let?
Nereálné? V téhle době? Asi mít tour po celým světě. Kde budou, nevím, O2 Arény vyplněný všemi lidmi a žádný covid nebude.

Sex, drogy a rock and roll. Alespoň jeden měsíc, Natálko, co? Já vím. Řekneme mámě, máma se třeba přidá. Taky dlouho nepařila.
Tak jo, můžeme si někam zajít. Já prostě nevím. Já jsem v tomhle fakt nějaká, mě to fakt moc nebere.

Ani v případě přítele?
Můj přítel je operní pěvec, taky moc na tyhle věci není. Takže jsme se hledali, až jsme se našli. My si vystačíme jen spolu. My si fakt pustíme nějakou komedii. Miluju třeba Mimoně. Jsme fakt nějaký divný. Pustíme si Mimoně, nějaký kreslený filmy. Disney filmy milujeme a to nám stačí ke štěstí. Fakt. Já jsem jak nějaká stará bába, která si lehne k televizi.

Chlapi jsou trubci, nevěru musí ženská umět skousnout, říká princezna Angelína Dana Bartůňková
Mohlo by Vás zajímat:

Chlapi jsou trubci, nevěru musí ženská umět skousnout, říká princezna Angelína Dana Bartůňková

Já jsem na mateřské a říkám si, já bych tak šla někam pařit. A tady sedím s osmnáctiletou slečnou.
Já bych se docela měla nad sebou zamyslet (směje se). Ba ne, vážně, já jsem ráda. Když vidím nějaký ty průšvihy, ve kterých jsou třeba lidi kolem mě, tak se mi to úplně nelíbí. A jsem ráda, že jsem třeba taková, jaká jsem, že moc jako tohle nedělám.

No dobře počkat, ale to jsme skončily brzo. Jako, tak ten sex, drogy a rock and roll. No dobře, ne. Co děti?
Děti? Miluju děti! Chtěla bych mít děti!

Kolik?
Já nevím. Buďto dvě nebo čtyři. Nevím, proč ne tři. Nevím proč. Chtěla bych asi prvního chlapečka a potom holčičku, aby se ten chlapeček o tu holčičku staral, až bude starší. Ale teď určitě ještě děti mít nechci. Nevím, jak bych se o ně postarala, teda já, která na všechno zapomíná.

Vy asi budete nejspíš počítat s tím, že se postaráte o maminku, až maminka bude taková jako nemohoucí.
To určitě. To je jasný. Vždyť maminka se o mě stará celý život. Takže si to zaslouží.

Jako, ten co přijde a bude manžel, musí počítat s tím, že maminka bude s vámi?
To nevím, jestli třeba bude bydlet s námi. Nevím, jestli i mamince by se třeba chtělo. Ale samozřejmě, když maminka bude potřebovat s něčím pomoct, tak s tím nemám žádný problém.

Zdroj náhledové fotografie k článku: Profimedia.cz/koláž Lifee.cz

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články