Nela (30): Odmítla jsem následovat milovaného muže do Asie a dnes toho hořce lituji. Zbyly mi jen oči pro pláč

Když jsem na vysoké škole odjela na rok na Erasmus do Japonska, nečekala jsem, že tam potkám lásku svého života. Z toho, co měl být vlastně takový školní výlet, se vyklubalo něco, co mi navěky změnilo život.

Zamilovala jsem se do Japonce

Na japonské univerzitě, která mi byla přidělena, jsem se seznámila s Kadem. Studoval stejný obor jako já a jako jeden z mála uměl skvěle anglicky, takže jsem k němu dost přilnula. Provedl mě prakticky celým rokem Erasmu a neskutečně jsme se sblížili. Skvěle nám to fungovalo jak jako partnerům ve škole, tak i v reálném životě. Tři měsíce před mým plánovaným odletem se mě zeptal, jestli s ním budu chodit.

Když jsem se pak měla vrátit domů, bylo to pro mě nesmírně těžké. Nedokázala jsem si představit být bez Kada. Pobyt jsem si tak ještě o půl roku prodloužila, přesně tak, aby Kado stihl dokončit školu a já byla u toho, jak si přebírá diplom. A když jsem pak již opravdu musela odletět, Kado se rozhodl, že se do Evropy vydá se mnou.

A tak jsem si z Erasmu do Čech přivezla japonského přítele. Moje rodina si ho okamžitě zamilovala, přijala ho jako svého a dělala vše pro to, aby se na novém kontinentě necítil osamělý. Kado byl velmi pracovitý a brzy si v Čechách našel práci a mohl zde stabilně zůstat. Po roce soužití v Čechách jsme se rozhodli se vzít. Naše svatba byla velkolepá, přiletěla na ni i Kadova rodina z Japonska. Bylo to poprvé, co je viděl od momentu, co se se mnou přestěhoval.

Agáta (28): Místo s chlapem žiju s děckem, které neumí ani spláchnout. Ztratila jsem k němu respekt

Oznámil mi, že se chce vrátit

Jak roky plynuly, skvěle se nám dařilo. Žili jsme si poklidný život v domečku, který jsme si postavili v malebné vesnici, pořídili jsme si dvě kočky. Oba jsme měli dobrou, stabilní práci a hlavně jsme spolu byli spokojení. Cítila jsem, že už mi v životě chybí jen jediné – děti. Vedli jsme usazený, klidný život a já měla pocit, že už je na ně tak ideální čas. Chtěla jsem to před Kadem nějak nadhodit, naznačit mu, že bych chtěla založit rodinu. On ale jednoho večera přišel s oznámením, které moje plány zcela roztříštilo.

„Chtěl bych se vrátit do Japonska,“ přiznal mi jednou zcela nečekaně, když jsme seděli u večeře, „přemýšlím nad tím už dlouho… a dospěl jsem k názoru, že mi to tam hrozně chybí.“

To, co mi řekl, mě nesmírně zarazilo. Žaludek se mi stáhl tak, že jsem nebyla schopna nic odpovědět a musela jsem odložit příbor.

Magda (21): Dva měsíce jsem žila ve lži a nevěděla, koho si vybrat. Nakonec mě dorazilo partnerovo vlastní přiznání

Prý se tu necítí dobře

„Mám pocit, že v Česku mě už nic nečeká… nás nečeká. Že by nám v Japonsku bylo líp,“ pokračoval mi opatrně vysvětlovat, co má na mysli.

„Já jsem tu ale spokojená,“ ohradila jsem se a cítila jsem, jak se mi klepe hlas, „mám tu rodinu, práci… mám tu celé zázemí. Nikdy jsem si svůj život nepředstavovala v jiné zemi.“

„A já právě také ne,“ navázal na mě Kado okamžitě, „a i přesto jsem se kvůli tobě přestěhoval. Bez váhání, vůbec jsem se nad tím nezamyslel. A nelituji toho, byl jsem tu rád, ale cítím, že už je čas se vrátit.“

„Já ale do Japonska nechci,“ řekla jsem přímo a viděla jsem, jak jeho tvář zkameněla, „chtěla bych mít děti, Kado, rodinu… a chtěla bych je vychovávat tady, kde jsem doma. Chtěla bych , aby mluvili česky a chodili do české školy.“

„Nejsem si ale jistý, že ti tohle můžu splnit,“ zašeptal tiše Kado a mně jako kdyby se zastavilo srdce, „strádám tu, Nelo. Necítím se tu dobře. Nechci tu dál žít… cítím, že se musím vrátit. I kdyby to bylo bez tebe.“

Kristýna (68 let): Snacha omlouvá drzé chování vnuka moderní výchovou. Když mě chlapec vyhnal z oslavy, syn se mě ani nezastal

Nemohla jsem s ním odcestovat

Ačkoliv to bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala, rozhodla jsem se, že se s ním do Japonska nepřestěhuji. Oba dva nás moje rozhodnutí naprosto zlomilo, dlouhé hodiny jsme se snažili najít kompromis, smlouvali, brečeli, prosili se, nakonec jsme ale dospěli k názoru, že to jinak nepůjde. Kado požádal o rozvod. Všechno proběhlo poklidně, vše jsme rychle vyrovnali a už půl roku po našem rozhovoru Kado nasedal na letadlo.

Nešla jsem ho ten den vyprovodit, nepopřála jsem mu šťastnou cestu. Vyměnili jsme si ještě mnoho mailů a hovorů, po roce ale nastalo rádiové ticho. A teď už se nebavíme. Je to smutný konec lásky, která měla překlenout oceán. Dodnes si nejsem jistá, jestli jsem udělala dobře, jestli jsem neměla s Kadem do Japonska odjet. Nemám zatím ani partnera, ani děti. Nesplnila jsem si sen, kvůli kterému jsem v Čechách zůstala. Možná na mě rodina čekala právě v Japonsku.

Monika (36): Manžel byl věčně pryč a já se začala bát nejhoršího

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].