Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Nikola neměla dobrý vztah se svým tchánem. Pro něj byla jenom děvče, které mu uvaří čaj a přišije knoflík. Jednoho dne se rozhodla, že už toho má dost. A nastavila hranice.
Vystudovala jsem vysokou školu a v životě si vedu docela dobře. Bydlím se svým manželem Alešem a jeho tátou, který má... své zvyky. Přesněji řečeno, má hluboce zakořeněné stereotypy. Když jsem se k nim nastěhovala, netušila jsem, že největší výzvou nebude práce kolem domu, ale můj tchán Karel.
Manžel obhajuje svého tátu
Tchán mi už od začátku říká „děvče“, ne Nikolo, ne snacho, prostě „děvče“, jako bych byla domácí pomocnice, ne členka rodiny. Slýchám od něj: „Děvče, uvař oběd... Děvče, přišij mi knoflík... Děvče, praskla žárovka...“
A já, hloupá, jsem to opravdu dělala. Vařila jsem, šila, měnila žárovky, chtěla jsem, aby doma panovala pohoda. Jenže po pár měsících mě to začalo štvát. Jak dlouho může člověk vydržet něco takového? Občas, když sedím v kuchyni a slyším: „Děvče, uvaříš mi čaj?“, mám chuť mrštit konvicí o zeď. Samozřejmě, že to neudělám, jsem slušně vychovaná. Ale v duchu si představuji, jak mu ten horký čaj leju do pantoflí.
„No tak, lásko, táta už je prostě takovej,“ říká mi Aleš, jako by tím všechno vysvětlil. Jenže já to odmítám akceptovat.
Poprvé jsem mu vzdorovala
Začalo to knoflíkem. Vracela jsem se pozdě z práce, venku pršelo. Chtěla jsem jen odhodit kabelku do kouta a zachumlat se na gauči s dekou a knížkou. Ale sotva jsem zavřela dveře, ozval se ten hlas: „Děvče, urval se mi knoflík u košile. Přišiješ mi ho?“
Podívala jsem se na něj. Stál v kuchyni, v jedné ruce košili, v druhé jehlu a nit. Vypadal, jako by si vážně myslel, že tohle je teď moje priorita. „A co kdybys poprosil Aleše?“ řekla jsem klidně a svlékla si kabát.
„To je ženská práce,“ zavrčel.
Neodpověděla jsem. Prošla jsem kolem něj, uvařila jsem si čaj a odešla do obýváku. Po hodině přišel znovu. „Děvče, vyměníš v koupelně žárovku?“
Nevěřícně jsem se na něj podívala. V tu chvíli jsem cítila, že musím něco udělat. „Zkus to sám,“ odpověděla jsem a vrátila se ke knížce. Poprvé jsem neudělala, co chtěl. To ani nebyla prosba. Byl zvyklý, že „děvče“ všechno zařídí. Bez mrknutí oka.
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Ležela jsem vedle Aleše a zírala do stropu. „Spíš?“ zašeptala jsem. „Víš, že tvůj táta ani nezná moje jméno?“
Zhluboka si povzdechl. „Nikolo... on už je prostě takovej.“
„Právě...“ řekla jsem. „A já nechci, aby to bylo takhle.“ Už jsem nechtěla být „děvče“. Chtěla jsem být Nikola, Alešova žena. Osoba s jménem a důstojností.
Nejsem jeho služka
Druhý den jsem vstala dřív než obvykle. Seděla jsem v kuchyni s čajem a sledovala, jak se venku probouzí den. Než Aleš a jeho táta sešli dolů, byla jsem připravená. Tentokrát jsem se rozhodla jít na to jinak. Žádné dusno, žádné uražené ticho. Chtěla jsem ukázat, že to jde i v klidu. Chtěla jsem jim dokázat, že domácí práce nemají pohlaví.
Když tchán přišel do kuchyně, okamžitě vpadl do své role. „Děvče, knoflíky mi už drží jen silou vůle. Spravíš to?“
Ani jsem nezvedla oči od rozečtené knížky. „Aleš přece umí šít,“ řekla jsem klidně. „Kolikrát dělal kostýmy na školní představení.“
„Co to plácáš,“ zabručel. „To má dělat ženská. Ty si tu sedíš a on ani neví, kde je jehla.“
„V levé zásuvce. Vedle nůžek. A když ji nenajde, může se zeptat. Jako každý jiný...“
Na chvíli zmlknul. Pak se podíval na Aleše, který právě vešel do kuchyně. „Ty umíš šít?“ zeptal se.
Aleš pokrčil rameny. „Umím. Jen to moc často nedělám.“
„Tak to udělej.“
Aleš si bez řečí vzal jehlu a nit. Tchán chvíli sledoval, jak navléká nit, pak se tiše posadil ke stolu. Zdálo se, že neví, co si počít. „I ženský mají nárok na odpočinek...“ nadhodila jsem. Byla jsem ráda, že se mi povedlo nastavit hranice bez hádek a bez napětí. Prostě jsem přenesla zodpovědnost na ty, kteří se jí do té doby vyhýbali. A víte co? Nic se nestalo. Knoflík byl přišitý, svět se nezhroutil.
Jedno slovo dokáže změnit všechno
Pak přišel víkend. Slunce nesměle prosvítalo přes záclony a já jsem ráno seděla v kuchyni s hrnkem čaje a knížkou. Užívala jsem si ticho a klid, než zase uslyším to známé „děvče“. A opravdu, do deseti minut se ozvalo: „Děvče, uděláš mi čaj?“
Položila jsem hrnek na stůl. Podívala se na tchána. „Jasně,“ řekla jsem s úsměvem. „Ale jen pokud mi řekneš jménem.“
„Cože?“ vytřeštil oči.
„Jmenuju se Nikola. Tak mi říkají lidi, kteří mě respektují.“
Zmlknul. Myslela jsem, že to zase přejde, že jen mávne rukou. Ale něco se v něm změnilo. Sklopil oči, zhluboka se nadechl. „Nikolo... uděláš mi čaj? Prosím.“
Vstala jsem a začala ho připravovat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Někdy stačí jediné slovo, aby se věci změnily...
Tchán se začal chovat jinak
Tchán se nestal jiným člověkem ze dne na den. Občas mi ještě řekne „děvče“, ale mnohem častěji od něj slyším: „Nikolo, máš chvilku? Nikolo, jak bys to udělala ty?“
Není to pohádka, kde se na konci všechno zázračně vyřeší. Je to život, ve kterém se učíte, že si respekt nezískáte poslušností, ale důsledností.
Tchán občas sám od sebe dá nádobí do myčky. Nebo si přišije knoflík. Neříkám nic. Nechválím. Jen ho nechám dělat to, co měl dělat už dávno.
A já? Už nedělám čaj každý den. Už nejsem děvče pro všechno. Když ho připravím, tak proto, že chci. Ne proto, že musím. A usmívám se přitom. Někdy je největší výhrou to, že můžete být sami sebou. A nikdo vám neříká, kým máte být...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
