
Hanka si moc nerozumí se svou tchyní a tchánem. Podle nich totiž žena nemá co myslet na kariéru a nedej bože být úspěšná. Jenže Hanka je úspěšná žena a dokonce vydělává víc než její manžel.
Když jsem poznala rodiče mého manžela Štěpána, byla jsem nadšená. Působili mile a přívětivě. Bohužel jsem brzy zjistila, že to byla jen slupka. Pod tou „domáckou“ fasádou se skrývaly hluboce zakořeněné představy o tradičních rolích v manželství.
Jsem úspěšná žena
Moje kariéra pro mě vždycky byla důležitá. Štěpán to věděl od samého začátku. Nikdy jsem to neskrývala. Tvrdě jsem dřela, abych se dostala tam, kde jsem dnes, a moje konto to jasně ukazuje. Jsem vysoce kvalifikovaná odbornice v oblasti technologií. Štěpán pracuje ve skladové logistice. Vydělává slušně, ale mým příjmům se ani zdaleka neblíží.
Nikdy jsem si kvůli tomu nepřipadala lepší – brala jsem to jako samozřejmost. Nevidím nic špatného na tom, když žena vydělává víc než muž. V dnešní době by to přece nemělo nikoho zaskočit. A nevadilo to ani Štěpánovi. „Obdivuju tě,“ říkával mi často. „Jsi chytrá a ambiciózní.“
Je smutné, že jeho rodina to vidí jinak...
Manžel se stydí, že vydělávám víc
Před Štěpánovou rodinou jsem nikdy neřekla, kolik vydělávám. Je to moje soukromá věc, nikdo to vědět nemusí. A navíc, jejich postoj mě rozhodně nenabádal k tomu, abych se s nimi otevřeně bavila o penězích.
„Když tolik pracuješ, kdy máš čas vařit a uklízet?“ zeptala se mě jednou Štěpánova sestra.
Málem mi v krku uvízlo kuře, které jsem právě jedla. Byla jsem úplně vyvedená z míry. Zmohla jsem se jen na pár vět o tom, že si doma povinnosti dělíme napůl – což vyvolalo vlnu šuškání u stolu. Štěpán sklopil zrak do talíře, a neřekl ani slovo, jako by se za mě styděl.
„Ženě by se nemělo líbit trávit tolik času v práci,“ řekla tchyně s úsměvem, ale mně do smíchu nebylo.
Tchán, kdykoliv přišla řeč na účty nebo zdražování, mluvil výhradně se Štěpánem. Jako by nepřipouštěl, že by se žena mohla do těchto věcí jakkoliv zapojit. Přitom díky mně jsme si mohli dovolit pořídit byt, mít už téměř splacenou hypotéku a dát děti do nejlepší soukromé školky ve městě. A Štěpán jen tiše přikyvoval a mlčel.
„Co se to s tebou děje?“ zeptala jsem se ho tiše.
„Nic, miláčku, všechno je v pohodě...“ odvětil.
Ale nebylo. Viděla jsem, že se prostě stydí za to, že jeho žena vydělává víc. Došlo to tak daleko, že když jsme šli na větší nákup, podávala jsem mu svou kartu, aby to „pípnul“ on. Takových scén přibývalo a ve mně se začal usazovat pocit viny. Jako bych se měla omlouvat za to, že jsem úspěšná. Kvůli poznámkám jeho rodičů i sestry jsem si připadala jako špatná manželka. Protože v jejich očích je žena, která pracuje na své kariéře, skoro hříšnice...
Podle tchyně má žena být uklízečka
„Měla bys jít dělat něco normálního, ať máš víc času na domácnost,“ rýpla si jednou tchyně.
Cítila jsem, jak ve mně vře krev. „Normální práci? A co tím myslíte?“ zeptala jsem se co nejvlídněji.
„No víš,“ odsekla, „něco jako pokladní nebo uklízečka. Myslíš, že by někdo dal ženské místo ve vedení?“
Kousla jsem se do jazyka. Kdybych to neudělala, asi bych řekla něco hodně nevybíravého. Protože právě ve vedení jsem pracovala. Dělala jsem to dobře. Roky jsem se vzdělávala, investovala do sebe čas i peníze. A ona mi řekne tohle? To už bylo moc.
„Proč nikdy nereaguješ, když tvoji rodiče říkají takové nesmysly?“ zeptala jsem se Štěpána. „Myslíš si snad taky, že bych měla změnit práci, jen aby se někdo necítil méněcenný?“
„Ne o to nejde,“ řekl rozpačitě.
„Tak o co teda?“
„Mám pocit, že s tebou nemůžu držet krok... Že za tebou zaostávám, že jsem horší.“
„Jen proto, že dobře vydělávám? Vždyť jsem to nikdy netajila...“
Následoval dlouhý rozhovor. Štěpán dal jasně najevo, že po mně nechce, abych se vzdávala kariéry. Přiznal, že podlehl tlaku své rodiny a kvůli tomu se cítil jako nula. I jemu už to neustálé rýpání lezlo krkem. „Omlouvám se, lásko, že jsem se tak choval. Chci, abys věděla, že jsem na tebe vážně hrdý...“
Budeme žít podle sebe
Podívala jsem se na něj a povzdechla si. Možná za to nemůže on, možná za to může výchova. „Neber si to špatně,“ řekla jsem, „ale myslím, že bychom měli omezit kontakt s tvými rodiči.“
„Taky mě to už napadlo. Jen jsem nechtěl, aby je to mrzelo...“ dodal.
Já vím, jak složité mohou být vztahy v rodině. Moje máma si o mně myslí, že jsem kariéristka a materialistka. A přitom to vůbec není pravda. Tolikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale bylo to jako mluvit do zdi. Má svou pravdu a hotovo. Nakonec jsem to vzdala. Ale to, že mě nepodporuje, pořád bolí. Takže chápu Štěpána, jenže to neznamená, že je správné nechat to být.
„Víš, mně by vlastně ani nevadilo být mužem v domácnost. Jenže co by na to řekli moji rodiče?“ řekl Štěpán s úsměvem.
„To je jejich problém, ne náš,“ namítla jsem.
Zamyšleně pokýval hlavou. A tak jsme se rozhodli něco měnit. Začali jsme trávit víc času jen spolu a s našimi dětmi. Tchyně těžce nesla, že častěji slýchá slovo ne. Občas jsme k ní zašli na čaj, ale zrušili jsme tradiční nedělní obědy.
Jednou se při debatě o účtech tchán – jako vždy – obrátil na Štěpána. „Víš, tati,“ řekl tehdy Štěpán, „Hanka se v penězích vyzná líp než já, tak se zeptej jí.“
„To je pravda,“ pronesla jsem klidně.
Nastalo trapné ticho. Tchán zmlkl. Od té doby už se v naší přítomnosti k penězům nevyjadřuje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].