
Tragédie Volyňského masakru z let 1943 a 1944 byla nepředstavitelná. Poláci tehdy umírali rukama ukrajinských nacionalistů bez ohledu na věk - staří, dospělí, a dokonce i kojenci. Několika dětem se ale podařilo jako zázrakem přežít. Jaké byly jejich další osudy?
Masakr, který se odehrál za druhé světové války ve Volyni, tedy území na pomezí Polska a Ukrajiny, si vyžádal podle odhadů životy 60 tisíc zdejších Poláků. Jejich likvidaci měli během genocidy mezi únorem 1943 a 1944 na svědomí členové povstaleckých jednotek ukrajinských nacionalistů známých také pod jménem banderovci.
Ti zrůdného řádění neušetřili ani polské děti. Jako zázrakem se povedlo přežít třem dívkám, jejichž další osudy byly komplikované a často nezáviděníhodné.
Rozalia musela sloužit ukrajinskému starostovi
Když soused varoval Rozaliinu rodinu před blížící se skupinkou ukrajinských nacionalistů, zamkli se v domě a padli na kolena před svatým obrazem. Modlili se o zásah shůry. Když se banderovci začali dobývat dovnitř, dívka a její bratr utekli do sklepa. Nad sebou slyšeli křik a zápas.
Rodiče byli na místě zavražděni, stejně jako jejich nejmenší sestra. Pak jeden z útočníků sešel do sklepa. Bratr zpanikařil, otevřel dveře a chtěl utéct. Povstalec ho ihned zastřelil. Rozalia zůstala uvnitř, čímž si zachránila život. Počkala až odejdou, pak vyšla nahoru. Vybavení domů bylo zničené, po zdech stékala krev. Vzala si tedy matčin růženec, jenž ležel na zemi, a utekla.
Postaral se o ni místní ukrajinský starosta, tedy hlavně jeho žena. Udělala si z ní otrokyni. Rozalia dřela o kousku chleba od rána do večera. Zatímco starosta se ženou si hrdě vykračovali v ukradeném oblečení, jež získali v domě jejích rodičů, dívka neměla pořádné boty ani šaty. Vypadala jako tulačka. Naštěstí se o jejím osudu dozvěděl strýc a ihned pro ni poslal několik lidí.
Starostova žena těsně předtím s dívkou utekla, nechtěla se vzdát levné pracovní síly. Když ji konečně vypátrali, Rozalia překvapivě nechtěla se strýcem odjet. „Ukrajinka se ke mně chovala špatně, to je fakt. Na druhou stranu mě mohla zabít. Nebo mě předat banderovcům. V naší oblasti se vyskytly případy, kdy se ukrajinští zemědělci ujali přeživších polských dětí, ale brzy je ze strachu udali. Banderovci přišli a tyto děti zavraždili,“ ozřejmila pro web Ciekawostkihistoryczne Rozalia. Strýce poslechla až poté, co jí začal vyhrožovat výpraskem.
Janinu vysvobodila z otročení až vážná nemoc
Další přeživší byla Janina, která si nebyla ani jistá svým příjmením. Datum narození bylo v kronice uvedeno nahodile. Vlastní rodiče si nepamatovala, zemřeli v kolonii Funduma. Když do Janiny vesnice dorazila povstalecká armáda, zachránil ji Ukrajinec, který bydlel poblíž. Pak se dostala k jednomu polskému páru, se kterým byla Němci poslána do Říše na nucené práce.
Po osvobození putovala zpět do Polska k rodině, která s ní zacházela jako se služkou. Přítrž zneužívání učinila až Janina hospitalizace. Měla těžký zápal plic a skoro zemřela. Zbytek dětství strávila po různých dětských domovech.
Hannu našli mezi mrtvolami, ujala se jí milující rodina
Vesnice Gaj byla v roce 1943 plná Poláků. Hanna žila jen v pár kilometrů vzdálené Kaszówce. Až v dospělosti se dozvěděla, že jako jediná přežila masakr v Gaj, která byla kdysi jejím domovem. Našli ji mezi mrtvolami. Do Kaszówky ji zavedli lidé z vedlejší vesnice. Měli strach, aby se povstalci nevrátili a nezabili ji.
Tam se její výchovy ujala ukrajinská rodina, jež sama nemohla mít děti. Chovali se k ní jako k vlastní. Kupovali jí nejlepší oblečení i hračky. Když se ve vesnici objevil někdo nový, trnuli hrůzou, zda si nejde pro Hannu. Třeba to mohl být její příbuzný. Nestalo se tak a Hanna u nich oslavila i osmnáctiny. Její příběh dokazuje, že ne všichni Ukrajinci podlehli nacionálnímu šílenství a že spousta z nich se snažila přeživším skutečně pomoci.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Volyňský masakr
Ciekawostkihistoryczne.pl: Dzieci Wołynia. Co działo sie z sierotami po zamordowanych Polakach?