Pavlína (53): Jsem jiná než ostatní a kolegové mě pomlouvají. Vůbec mi to ale nevadí

Už od mládí jsem byla jiná. Odlišovala jsem se od stáda vzhledem. Když všichni nosili to, co bylo k mání v obchodech, šila jsem si doma módní kousky.

Tobiáš (21): Přítelkyně mě vzala na večírek svých kamarádů. Byla tam spousta divných lidí, připadal jsem si jako v jiné galaxii

Být jiná mě vždy bavilo

Nikdy nezapomenu na své turecké kalhoty. V té době jsem budila rozruch. Kalhoty byly extrémně široké, v pase do širokého pásku a nohavice do gumy. Nosila jsem je těsně před revolucí, takže hluboký pravěk. K tomu tričko, které končilo těsně pod prsy, a moje patka byla vyčesaná vysoko a nalakovaná tak, že se ani při silném větru nehnula.

Když jsem šla ulicí, závistivé sousedky mě pomlouvaly tak hlasitě, že jsem slyšela každé slovo. Už tenkrát mi to bylo jedno. Netradiční módní kousky miluji dodnes. Ráda nosím klobouky, zajímavé boty a preferuji vrstvení oblečení. Když jsem v zahraničí, hrabu se v obchodech s oblečením z druhé ruky a vždy najdu něco výjimečného.

Linda (32): Žila jsem dvojí život. Přes den oddaná manželka, večer milenka vlastní tchyně

Moje heslo mi dodává sílu

„Závist si musíš zasloužit“, pokaždé se směju v momentě, kdy mi kolegyně prozradí, že jsem byla zase tématem hovoru kolegů v zaměstnání. „Mně to ale vůbec nevadí. Jsem ráda, když jsem zajímavá. Jsem ráda, že budím emoce. Je vidět, že žiju tak, jak by ostatní chtěli, jen nemají dost odvahy. Takže opět platí moje pravidlo,“ nahlas jsem kolegyni odpověděla.

S manželem jsme spolu třicet let a vychovali jsme tři děti. Ale mateřstvím pro nás život neskončil. Dokázali jsme s manželem děti předat prarodičům nebo kamarádům a vyrazili jsme na dva týdny na dovolenou. Dělali jsme to pravidelně a délka našich dovolených se prodlužovala. Když jsme vyrazili do Asie, byli jsme pryč i měsíc.

Slavomír (56): Otec mě v dětství tvrdě fyzicky trestal. Vždy jsem věděl, že takto děti vychovávat nebudu

Závist si člověk musí zasloužit

Uznávám, že to není standardní chování, ale věděli jsme, že o děti je postaráno. Když děti povyrostly, jezdily s námi. Zkrátka, jsme neměli problém požádat o jejich uvolnění ze školní docházky a objevovat svět. Dnes na to naše děti vzpomínají a my jsme rádi, že jsme nešli s davem. Dokázali jsme si obhájit náš životní styl a nenechat se od něho odradit.

Často s manželem sedíme a prohlížíme si fotky z cest. A že jsme měli bohatý život. Navštívili jsme skoro všechny kontinenty, rádi se smějeme historkám a i po letech společného života se máme rádi. I to je trnem v oku sousedům. Asi by byli spokojenější, kdybychom se hádali. Jenže my jsme jiní. Umíme si dát pusu, umíme si užít večer při lahvince vína a své zážitky z cest dáváme na sociální sítě. Ať lidi vidí. Ať závidí. Ať pomlouvají. Ale my si svůj životní styl nenecháme nikým znechutit.

Další příběhy ze života →

Adéla (24): Jsem na první pohled obyčejná dívka. Hlavou mi ale často běží myšlenky, které mé okolí až děsí