Ráchel (27): Vždycky jsem chtěla učit. První rok na základce změnil můj sen v noční můru

Odmala jsem všem říkala, že chci být učitelka. Bavilo mě připravovat si hry pro mladší děti na táboře, hlídat sestřenice a vysvětlovat jim úkoly. Když jsem nastoupila na pedagogickou fakultu, měla jsem pocit, že jsem konečně doma. Pět let jsem poslouchala přednášky o metodice, dělala si zápisky, zkoušela si hodiny nanečisto a těšila se, jak jednou přijdu do třídy a budu rozdávat svoje nadšení.

Alois (68): Měl jsem doprovodit vnučku první den do školy. Místo toho jsme bloudili po sídlišti

Nikdo mě nebral

Realita přišla rychleji a tvrději, než jsem čekala. První den na druhém stupni jsem měla pocit, že se dívám na úplně jiný svět. Děti si povídaly mezi sebou, nečekaly, až domluvím, a někteří kluci mě okatě ignorovali. Říkala jsem si, že to je první den, že si musím získat respekt, že to půjde časem. Jenže nepřišlo nic. Každou hodinu jsem bojovala o to, aby aspoň chvíli dávaly pozor. Někdy to došlo tak daleko, že jsem měla pocit, že mluvím k tabuli a nikdo mě neposlouchá.

Začala jsem se připravovat víc. Hledala jsem interaktivní cvičení, videa, hry. Doufala jsem, že když je zaujmu, změní se atmosféra. Jenže místo toho jsem narazila na posměch. Děti byly drzé, komentovaly všechno – moje oblečení, hlas, to, že jsem moc mladá, někdy moc stará.

Čekala jsem podporu od kolegů, ale většina mě jen poplácala po zádech. „Na to si zvyknete, kolegyně. A časem vás možná i začnou respektovat.“ A všichni kolem se smáli. Někteří dokonce řekli, že tohle prostě není práce pro každého. To mě zasáhlo. Celou dobu jsem věřila, že učitelkou se člověk stane, když má motivaci a energii. Nikdo mi neřekl, že realita je spíš přežívání.

Světlana (39): Dcera zachránila spolužačce život. Okolnosti toho incidentu mi vyrazily dech

Nechtějí mě tam

Nejhorší moment přišel, když jsem jednou po hodině našla na stole vzkaz. Byl napsaný fixem na papír. Stálo tam, že jsem nejhorší učitelka na škole a že bych měla odejít, protože mě stejně nikdo nebere. V tu chvíli jsem věděla, že tohle už není jen dětská drzost, ale že jsem pro ně opravdu někdo, koho neberou vážně.

Najednou jsem si musela položit otázku, jestli jsem celý život nesměřovala k něčemu, co vlastně nezvládnu? Bylo těžké přiznat si, že moje sny o učitelství se rozpadly už během prvního roku. A že místo nadšení cítím hlavně úzkost pokaždé, když ráno zamykám dveře kabinetu a slyším, jak se žáci na chodbě smějí. Nechci to vzdát, ale co můžu dělat?

Další příběhy ze života →

Ilona (27): Kvůli poměru s učitelem jsem málem nedostudovala vysokou školu. Byla jsem pro něj jen jedna epizoda