Světlana (39): Dcera zachránila spolužačce život. Okolnosti toho incidentu mi vyrazily dech

Byl to úplně obyčejný den. Přišla jsem domů z práce, automaticky zapnula troubu, vytáhla kuře z lednice a přemýšlela, jestli stihnu ještě jednu várku prádla, než se vrátí dcera ze školy. Jenže ještě než jsem pořádně rozbalila nákup, začal mi vibrovat telefon. Volala třídní učitelka.

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (39): Musela jsem skončit v nemocnici, abych si uvědomila, jak hrozně jsem žila

Použila schopnosti, které měla

To samo o sobě nebylo nic divného, ale její tón mě okamžitě zvedl ze židle. Nešlo o průšvih. Naopak. Prý musím vědět, co se stalo o velké přestávce. Že moje dcera zachránila spolužačku. Že jí zaskočilo jídlo, začala se dusit a že než někdo stačil zavolat sanitku, moje dvanáctiletá holka já zachránila život.

Nevěděla jsem, co říct. V první chvíli jsem si myslela, že se spletli. Že se jen připletla k něčemu, co udělal někdo jiný. Ale učitelka ji chválila dál, několikrát zopakovala její jméno. Jak říká, že přesně věděla, co dělat, že zareagovala rychle a správně. Byla jsem v šoku. Kde se to naučila?

„Ale jak to zvládla? Jak věděla, co má dělat?“ A tehdy mi učitelka řekla, že chodí na kroužek první pomoci. Že ho škola spustila jako volitelný odpolední program a že se hned dobrovolně přihlásila a chodí tam už půl roku. Dál mluvila o tom, jak mám skvělou dceru, ale já byla úplně mimo. Kroužek první pomoci? Proč o tom nic nevím?

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (27): Přežít může být horší než smrt. Fatální autonehoda obrátila můj svět vzhůru nohama

Cítila jsem obrovský stud

Nevěděla jsem to. Vůbec. Neměla jsem tušení, že někam takhle chodí. Chodila na španělštinu a klavír, ale že by se učila lidem zachraňovat život? A už vůbec jsem netušila, že si díky tomu pamatuje, co dělat, když někdo nedýchá. Měla jsem co dělat, abych to rozdýchala já.

Když přišla domů, chovala se normálně. Hodila batoh do kouta, zeptala se, co bude k večeři, a vytáhla si jogurt z lednice. Jako by se vůbec nic nestalo. Teprve když jsem se jí zeptala, přikývla. Řekla jen, že byla ve správný čas na správném místě. A že prostě zkusila něco, co si na kroužku opakovali skoro každý týden.

Ten večer jsem nedokázala spát. Ne proto, že bych měla strach. Spíš jsem cítila obrovský stud. Jak málo toho vím o tom, co moje vlastní dítě prožívá a dělá. Jak moc jsem si zvykla na to, že se ptám jen na známky, svačinu a školní výlet. A přitom její život běží dál i beze mě. Bez mého dohledu, bez mé kontroly. Teď už spolu mluvíme víc. A já i víc poslouchám.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (43): Po dědově smrti nepřestával mít syn výčitky svědomí. Zašlo to tak daleko, že ho musela hledat policie

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].