
Roman s manželkou bydlí ve vlastním bytě dvacátý rok. Většina nových sousedů jim sice už nic neříká, přesto některé výraznější typy registrují. Sem patří i někdejší záhadní sousedé Daniel s Mirkem…
Manželka mi často opakuje, že nás chlapy prý nikdy nic nezajímá ani nerozhodí. Možná má pravdu. Nicméně na naši obranu musím konstatovat, že zase až tak přezíraví nejsme. Ano, informace, že šesté patro získalo novou nájemnici, která nosí drahou kabelku od světové značky, mi patrně unikne stejně jako číslice, kolik dětí má vícečlenná rodina souseda v přízemí. Na to budu „typický chlap.“ Přesto, pokud už je chování některých sousedů skutečně podivné, mohu s klidem říci, že jej zaregistruji i já.
Soused mi byl celkem ukradený
Soused Mirek s námi bydlí na patře již několikátý rok. Co vím od manželky, tak jde o zapřisáhlého starého mládence, kterému je přes padesát. Žádný fešák, ale na druhou stranu ani žádná „vizuální pohroma.“ Pokud ho někdo z nás dříve potkal, většinou on jako mladší pozdravil, a přišla buď konverzace, nebo ticho.
„To je divné, proč takový chlap nemá ženskou?“ přemýšlela ustavičně manželka, zatímco já podobné otázky jaksi vypouštěl. „No a? Třeba je vdovec. Nemůžeš vědět,“ odpovídal jsem. Ale žena jela svou. „Ne, je prý starý mládenec, pač sám to říkal,“ zajímala se dál o „pana záhadného.“ Mé oční panenky se protočily v sloup. Samozřejmě, že nějaký Mirek mi byl i nadále srdečně ukradený. Lépe řečeno až do doby, než se do baráku nastěhoval jakýsi Daniel...
Nechápu jejich podivné výmluvy
Jak o něm vím?! Jednoduše. Daniel totiž za Mirkem domů začal neustále docházet, na můj vkus dokonce až příliš často. „Možná jde o dávné kamarády,“ mávala rukou žena. Jenže otázku, proč by se zrovna kamarádi scházeli buď jen v nočních hodinách anebo přes den s tím, že pokud už je někdo omylem „přistihne,“ začnou s podivnými výmluvami, zodpovědět nedovedla. Oba totiž byli tak moc „tajní,“ až to bilo do očí.
Jednou jsem například šel se smetím do popelnice. Protože žena spala, tiše jsem nejen našlapoval, ale i otevíral vstupní dveře. Jenže když jsem konečně otevřel, venku u Mirkových dveří doslova strachy ztuhl Daniel. „Dobrýýý den,“ koktal, jako kdybych mu snad držel zbraň u hlavy a za zády schovával nějaký balík. „Dobrý,“ reagoval jsem vágně a odcházel. Jenže Daniel mě nepochopitelně zastavil a začal vysvětlovat, že Mirkovi prý nefunguje kabelovka, že mu ji jde opravit. „Aha,“ pokrčil jsem rameny s absolutním nepochopením, proč mi tohle vůbec vypráví. Mirek přece není můj podnájemník ani kamarád.
Dodnes je mi jejich vztah záhadou
Podivnosti se stupňovaly. Jednou se mnou Daniel jel výtahem nahoru, vláčel opět nějakou „bednu,“ ale i navzdory tíze balíku raději stiskl tlačítko o patro výš, jen aby pak sešel pěšky zpět, jindy se zase s mobilem v ruce schovával za obřím fíkusem na chodbě, že prý nemá v bytě správný signál. „Ti dva budou zřejmě příbuzní, ač tvrdí, že se neznají,“ sdělila mi jednou ve výtahu poslední místní sousedka „domorodkyně,“ která mívala o každém v domě přehled.
Dny plynuly, až se Daniel jednoho dne poněkud překvapivě kamsi odstěhoval. Navíc prý s nějakou ženou, kterou ale nikdy nikdo nespatřil. Záhada. To Mirek zůstal. Jenže spolu s ním zůstala překvapivě i ona scházení s balíky. Momentálně sice už jen v pozdních nočních hodinách, ovšem, kdykoliv se cokoliv tou dobou šustne za dveřmi, bývá jasné, kdo tam je. Ale běda, kdybych náhodně otevřel dveře. To by mi snad ti dva byli schopni namluvit, že jsou jen výplod mé fantazie… Nevím sice, co přesně spolu pořád mají, ale scházet se takto nešikovně, mi skutečně přijde až okatě divné.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].