Sabina (33): Přítelkyně je nezdravě posedlá kriminálními příběhy a ničí nám to vztah

Když jsem se s přítelkyní dala dohromady, věděla jsem, že se ráda kouká na kriminálky, že ráda čte thrillery, ale nikdy by mě nenapadlo, že to celé začne negativně ovlivňovat náš vztah.

Vladimír (43): Moje láska k hororům mě přiměla přiznat se ke zločinu, který jsem ve skutečnosti nespáchal

Měla jsem noční můry

Nastěhovaly jsme se k sobě celkem rychle a já v té době ani neměla televizi. Nerada zabíjím čas koukáním na obrázky, a když chci nějaký hluk v pozadí, radši si pustím hudbu. Ale přítelkyně trvala na tom, že nainstalujeme její plochou televizi do obýváku, abychom se společně mohly dívat na filmy. Přišlo mi to vlastně romantické.

Ale v televizi neustále jely kriminálky, true crime dokumenty a seriály o sériových vrazích, z čehož jsem měla noční můry, takže jsem nemohla ani trávit čas ve svém obýváku.

Když jsem si po několika měsících začala stěžovat, protože můj prostor se smrskl na kuchyni nebo ložnici, abych se nemusela dívat na zrůdy, které honí ženy jako lovnou zvěř, přítelkyně to pochopila. „Promiň, nedošlo mi to. Už to tady nebudu pouštět, jo?“ A já si myslela, že je náš problém vyřešený.

Eva (40): Sen o životě v cizině se stal mou noční můrou. Manžel v Německu vydělává, ale děti ho už skoro nezajímají

Žijeme v podstatě odděleně

Jenže pak jsem jednoho dne přišla z práce, přítelkyně měla ten den volno, a v ložnici jsem našla nainstalovanou novou televizi. Přítelkyně se tvářila nadšeně, že prý to vyřešila. „Když se nechceš na ty věci dívat, budu se dívat jen tady.“ Skvěle, budu mít masové vrahy v ložnici. Co víc si pro klidný spánek přát?

Ze začátku se na televizi dívala jen někdy a většinu času jsme trávily společně, ale postupně se zavírala víc a víc do ložnice, kde sledovala ty svoje masakry, a já byla v bytě sama. Pak začala po bytě chodit se sluchátky, že prý našla skvělé true crime podcasty a nemá na ně v práci čas, tak je poslouchá doma.

Poslední měsíce se jí snažím vysvětlit, že takhle si náš společný život nepředstavuji, ale dostává se mi jen odsekávání, že jsem přece nechtěla vraždy v obýváku, ale ji to zajímá a není ode mě v pořádku zakazovat jí její zájmy. Nevím už, co mám dělat. Miluju jí, ale žijeme spíš jako spolubydlící než jako partnerky a můžou za to jen kriminální příběhy a její nezdravá obsese.

Žofie (27): Společné bydlení mi otevřelo oči. Místo partnera mám doma přerostlé dítě, které musím obskakovat

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].