Tomáš (68): Pro dceru a zetě jsem dva měsíce dřel zadarmo na rekonstrukci bytu. Za drobnou pomoc po mně pak chtěli peníze

Vždycky jsem věřil, že v rodině není místo pro účty, faktury a chladný kalkul. Když jsem svým blízkým věnoval svůj čas, dělal jsem to, protože rodina si přece pomáhá. Rychle jsem se ale přesvědčil, že v dnešním světě má i obyčejná laskavost svůj ceník.

Šel jsem do důchodu

Celý život jsem pracoval rukama jako stavební dělník a truhlář. Když jsem odešel do důchodu, těšil jsem se, jak budu odpočívat na své milované chatě u Sázavy, pěstovat rajčata a vyřezávat ze dřeva. Mrzelo mě jenom to, že se toho nedožila moje manželka. Měla zahradu moc ráda.

Vše se ale změnilo, když mě navštívila moje jediná dcera Anička se svým manželem Jardou. Byl to člověk z jiného světa – úspěšný korporátní ajťák, který neustále sledoval telefon. Mladí mi nadšeně oznámili, že si koupili starší byt v Praze, ale kvůli hypotéce jim nezbývají peníze na drahou rekonstrukci.

Bez váhání jsem jim nabídl, že jim byt opravím úplně sám. „Rodina si přece musí pomáhat,“ řekl jsem tehdy s úsměvem.

Ondřej (65): Můj zeť je nešika, ale dcera to nevidí. Místo aby přijali mou pomoc, oba se urážejí jako děti

Dva měsíce potu a dřiny

Byt byl v katastrofálním stavu. Místo odpočinku na chatě jsem tak každé ráno v šest hodin jezdil do Prahy a pracoval na bytě. Dva měsíce jsem dřel, strhával staré obklady, štukoval, pokládal podlahy a montoval kuchyň. Jarda se ukázal jen občas, aby mi podal láhev vody a omluvil se, že musí pracovat na počítači v kavárně.

Když bylo vše hotové, Jarda vytáhl peněženku a chtěl mi za práci zaplatit. Rázně jsem to odmítl se slovy: „Schovej ty peníze, Jardo. Pro vlastní dceru jsem pracoval. Rodině se faktury nevystavují.“

Jarmila (56): Můj zeť je úplně nemožný. Dcera má sádru a já mu musím dělat služku, aby děti přežily

Nečekaný účet za pomoc

O půl roku později mi náhle zkolaboval starý notebook. Byl jsem zoufalý, protože v něm byly uloženy tisíce fotek mé zesnulé ženy. Anička mě uklidnila, že Jarda je přece IT specialista a na počítač se podívá.

Jarda si notebook vzal a za týden mi oznámil, že ho opravil a všechna data zachránil. Měl jsem obrovskou radost, poplácal ho po rameni a hned navrhoval, že je za to vezmu na večeři do dobré restaurace.

Jarda mi však chladně podal nějaký papír a řekl, že bych mu měl za práci zaplatit. Byla to tabulka s jednotlivými úkony a cenami. Sice mi započítal „rodinnou slevu“, ale i tak po mně chtěl několik tisíc korun.

Helena (72): Zeť mě okradl o celoživotní úspory. Mrzí mě, že moje dcera je na jeho straně

Zeť mě zklamal

Zůstal jsem jako opařený. Připomněl jsem mu ty dva měsíce, kdy jsem jim zdarma zrekonstruoval celý byt. Odpověděl mi bez špetky studu, že jsem se sám rozhodl peníze nevzít, zatímco on si svůj volný čas cení a musel kvůli mně odmítnout jiné zakázky.

Nechtěl jsem dělat scény a kazit dceři manželství, a tak jsem mlčky odešel k bankomatu, peníze mu přinesl a položil je na stůl. Od té doby se s Jardou stýkám jen minimálně.

Na své chatě, kde jsem si nakonec úplně sám postavil krásnou dřevěnou pergolu, jsem pochopil důležitou věc. Otcovská láska nemá ceník, ale od té doby už dobře vím, komu mám věnovat svůj čas a práci.

Martina (67): Zeť v jednom kuse křičí na vnoučata. Nejhorší je, že dceři je to jedno

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].