Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá

Topmodelka Pavlína Němcová (53) se na prahu dospělosti bezhlavě zamilovala v Paříži během své modelingové kariéry, vdala, a v pouhých dvaceti letech přivedla na svět syna Alaina (33). Vztah s o devět let starším Francouzem ale nevydržel a syna dostal do výhradní péče právě otec.

„Bohužel tam v té době došlo k rozhodnutí, že s ohledem na mladý věk matky a českou národnost je syn svěřen do péče otce. A to se mi zhroutil svět. Vůbec jsem nepochopila, jak se to mohlo stát,“ vzpomíná v talkshow Na kafeečko na těžké životní období. O syna potom bojovala dlouhých dvanáct let. „Já jsem pořád měla vizi, že ho jednoho krásného dne vybojuju a dostanu do péče, že s ním prostě budu. To byl pro mě hnací motor,“ vysvětluje, co ji drželo nad vodou. „V těch čtrnácti letech už se soud musel přiklonit k názoru dítěte a k jeho chuti, s kým chce žít. Nebylo to nic hezkého.“

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy

Pavlína Němcová o začátku modelingové kariéry

Pavlíno, prý jste topmodelka, která se nerada fotí. To snad ani nemůže existovat, ne?
Vím, že to zní jako paradox. Naštěstí už jsem bývalá topmodelka, takže už to mám za sebou, jsem na to stará. I když dnešní doba je trochu zvláštní v tom, že najednou chtějí, abychom my staří byli vidět. To je zvláštní – říkám si, kdo mě chce v mém věku ještě fotit? To jsme odbočily. Ale ano, přišla jsem k tomu jako slepá k houslím. Psal se ještě rok 1989, takže to bylo ještě před revolucí. Jednoho dne k nám úplnou náhodou zavolala paní Karasová s tím, že se dozvěděla, že má moje maminka nějakou dceru, která by mohla eventuálně vycestovat do Paříže – a že se s ní potřebuje nutně potkat, aby viděla, jestli to má smysl.

Druhý den, když jsem skončila ve škole, tak jsme si odpoledne daly schůzku před Bílou labutí. Paní Karasová na mě už z dálky volala a říkala: „Jo, to je v pohodě, tak se nesekli! Prosím tě, zítra musíš přijít do Intercontinentalu, tam je ředitelka francouzské agentury. Možná si tě vybere a pojedeš do Paříže.“ Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví a proč bych měla jet do Paříže. V té době? Bylo mi šestnáct!

U nás pořád komunismus, před revolucí.
Přesně tak. A já byla v druháku na gymnáziu.

Skvělý výlet!
A prý, že na měsíc. Druhý den jsem šla do toho Intercontinentalu a tam stál zástup, dlouhá fronta krásných holek, jedna hezčí než druhá. „No tak to vůbec nemá smysl, co bych tady dělala?“ Takže jsem se otočila, že jdu pryč. V ten moment přibíhala po schodech proti mně paní Karasová: „Tak co, už jsi tam byla?“ „Ne, to nemá význam.“ Vzala mě za ruku a zpětně se omlouvám, že jsem všechny ty holky předběhla. Vzala mě rovnou dovnitř. Za pár dní volala k nám domů, že si mě s Evou Herzigovou vybrala paní ředitelka francouzské agentury, a po jedeme na měsíc do Paříže.

Takže nevybrali ty holky, které o tu práci usilovaly a které se rády fotily.
Ano. Vybrala Němcovou, která se neuměla fotit, neuměla pózovat.

Češek přišlo do Paříže hodně. Pořád je zajímavé, že jste byla tak úspěšná – a přitom jste to vůbec dělat nechtěla!
A možná, že právě díky tomu to fungovalo! Chodily jsme po castinzích, ukazovaly jsme se klientům, a mně bylo vlastně jedno, jestli si mě vyberou, nebo ne. Brala jsem to s klidem. Když tam byl někdo až moc, bylo z něj cítit, že to chce, a myslí si, jak je krásný, tak to spíše odrazovalo. U nás byla taková doba – rodiče mě vychovali tím stylem, že jsem úplně normální obyčejná holka jako všechny ostatní, a že hodnoty jsou někde úplně jinde než ve vzhledu. I to zřejmě hrálo roli. Tam to nebylo o vzhledu, ale o celé osobnosti, co člověk vyzařoval. Eva byla extrovert, ale zároveň měla neuvěřitelně pozitivní a skvělou osobnost. Všechno dohromady z ní udělalo celosvětovou topmodelku, která je do dnešního dne v září reflektorů.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona Krainová (50) nejen o kariéře v Paříži: V dětství do mě rvali rybí tuk a jezdila jsem do vykrmovacích táborů

Ve dvaceti rozvod a boj o syna

Na střední škole už musela přijít nějaká první láska. Přišla?
Samozřejmě, že jsem pokukovala a měla jsem nějaké platonické lásky. Ale potom jsem v šestnácti odjela do té Paříže a v sedmnácti už jsem potkala svého bývalého manžela. Tam jsem se zamilovala. Přestala jsem pokukovat a šla jsem do toho. Během velice krátké doby jsme se vzali, otěhotněla jsem a měla jsem syna. Ve dvaceti už jsem se rozváděla.

Někdy to jde rychle.
Bohužel.

Stihla jste vůbec v pubertě řádit?
Ne, to právě ne.

V těch šestnácti bez rodičů, to se paří celou noc. Potom nevím, jak se chodí na ty castingy…
A to je právě ono. To by dohromady úplně nešlo. Byly i zlobivé holky, ale ty už potom v branži neuspěly.

Co bylo pro vás nejtěžší na tom přechodu z Československa do Paříže?
Ta samota. Když tam vyjedete, tak jste strašně mladá, a do té doby jste neznala nic jiného. Takže samota a také jazyková bariéra. Dnes se děti odmalička učí anglicky. My jsme měli ve škole ruštinu, a to je všechno.

Jak jste se tam domluvila?
Rukama – nohama. Ale jak je člověk mladý, učení cizích jazyků jde samo, když jste v tom prostředí.

Co se týká líčení nebo úpravy vlasů, to musel být také šok, ne?
To bylo také vtipné! Vybrala si mě ta Francouzka a já jsem měla delší rovné vlasy. Před tou cestou do Paříže najednou moje maminka řekla: „No tak to já ti musím udělat hezké vlasy, aby tam viděli, že to u nás taky umíme!“ V té době byla v módě trvalá. Takže maminka mi ty vlasy ještě ostříhala a dala mi do nich trvalou – vypadala jsem jako ovce! Vážně! Vypadala jsem opravdu příšerně. S tím jsem jela do té Paříže. Nikdy nezapomenu na výraz té Francouzky, která na nás čekala na letišti. Otevřely se dveře, vylezly jsme z nich do haly, kde na nás čekala, a já přišla s tou ovcí na hlavě. To byl výraz – ona otevřela pusu a spadla jí brada. „Ježíši Kriste, co se ti to stalo?“ Takhle dopadla maminčina snaha udělat mě hezkou.

Ale dojem jste udělala.
To teda jo. Než jsem šla do toho studia, tak jsem druhý den strávila u kadeřníka, který se mi snažil tu trvalou z vlasů sundat.

Máte štěstí, že vám nevypadaly! Jak jste v té době prožívala takové to odhalenější focení, když nic není vidět, ale ta modelka stejně musí být nahá?
Pokaždé to pro mě bylo velké sebezapření. I proto jsem byla šťastná, že jsem se v Paříži záhy zamilovala a tím pádem jsem z toho světa vystoupila. Hned jsem otěhotněla a měla syna. Jenže v těch dvaceti došlo k rozvodu a já jsem si říkala: „Tak. Co tady teď můžu dělat, abych si vydělala své vlastní peníze, stála finančně na vlastních nohách a mohla se soudit o syna?“ Bohužel tam v té době došlo k rozhodnutí, že s ohledem na mladý věk matky a českou národnost je syn svěřen do péče otce. A to se mi zhroutil svět. Vůbec jsem nepochopila, jak se to mohlo stát.

Naštěstí mi agentura pořád volala, jestli už nechci začít pracovat. Díky Bohu, že jsem tuhle možnost měla. V ten moment se to u mě v hlavě otočilo a řekla jsem si: „Takže pro mě je to jediná možnost, jak si tady v této zemi můžu začít vydělávat peníze a soudit se o své vlastní dítě.“ Takhle jsem si to nastavila – že budu opravdu jako Kačer Donald s těmi znaky dolarů v očích, a budu k tomu přistupovat těžce profesionálně, abych si mohla vydělat co nejvíc peněz. Tohle byl můj hnací motor a díky tomu jsem byla schopná najednou překonat samu sebe ve své stydlivosti. Brala jsem to čistě jako práci, která mi vydělá peníze.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy

Znalost práva pomáhala Pavlíně Němcové v boji o syna

Pojďme ještě k vašemu studiu práv – modelka se v Paříži rozhodla, že vystuduje práva na Sorbonně. Neříkejte, že spolužáci z vás nebyli překvapení.
Díky Bohu to bylo tak trochu z podnětu rodičů, protože oni mě vždycky vedli ke vzdělání. Mít vysokou školu byl v té době základ lepšího života. Dnes už to takhle nefunguje.

Dnes už má vysokou každý.
Ano. Ale ten modeling byl neustále o cestování. V jednom týdnu jsem byla na třech kontinentech, každý den někde jinde a pořád s kufrem v ruce. Byly to dlouhé lety, přelety z kontinentu na kontinent. Takže jsem měla čas tam číst a studovat. Po tom rozvodu… i to mně podnítilo jít studovat. Když už nevyšla ta farmacie, tak jsem v Paříži uvažovala o designu, protože to je další věc, která mě strašně baví. Ale tam byl problém, tam bych musela chodit na denní studium. Práva šla studovat dálkově. Během těch dlouhých letů jsem se mohla biflovat a potom jen skládat zkoušky.

Hodilo se vám to potom během toho boje o svěřování syna do péče?
V době, kdy jsem se rozváděla, jsem výšku ještě neměla, ale později, s postupem let… dalo mi to základ, který se hodí u různých smluv nebo toho, čím jsem v životě procházela. Uměla jsem ve smlouvách číst. Takže ano, v tom mi to trošku pomohlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva z Discopříběhu dala před herectvím a modelingem přednost lásce: Krása není výhoda, říká Mariana Slováková Konečná

Kurzy herectví otevřely staré rány

Pavlíno, vystudovala jste také celosvětově nejznámější hereckou školu, Actors Studio. Jaké to bylo?
Jsem Vodnář, takže snílek, za určitými věcmi si jdu. V dětství jsem toužila být herečkou, ale maminka: „Ne, ne, jedna se stydíš, a to nejde! To není seriózní zaměstnání.“ Ale člověk míní a život mění. Jak už jsem potom byla sama, tak jsem si to rebelství bez rodičů vybrala v Paříži později. S věkem jsem dostávala více síly si za tím jít. Tenkrát se mi naskytla příležitost složit zkoušky na kurzy do Actors Studia, které přijímalo jen patnáct uchazečů z ciziny. Tak jsem si řekla, že to zkusím: „Co se může stát? Jen to, že se tam nedostanu.“ Takže jsem absolvovala tyto zkoušky – a ono to vyšlo. Začala jsem tam chodit a byla to úžasná zkušenost. Dalo mi to ještě větší chuť se tomu herectví věnovat. Vím, že mnoho herců s metodou Stanislavského, která se tam vyučuje, nesouzní.

Stanislavský po hercích chce, aby všechno vyloženě prožívali. Musí to být hluboce z nitra a je to velmi nebezpečné, ale pro filmovou kameru asi přínosné.
Je to tak a dalo mi to opravdu strašně moc do herectví, ale také do mé vlastní psychiky. Zmínila jste, že je to velmi nebezpečná metoda – je. V naší třídě byl jeden herec a měl zahrát, že se pro něj zhroutil svět. On to sice zahrál, krásně, ale on se z toho pocitu neuměl dostat zpátky. To bylo pro mě úplně šokující, protože on byl na totálním psychickém dně. Byla jsem z toho v šoku. Měli jsme skvělého profesora, který mu po této zkušenosti řekl, že by se herectví možná neměl věnovat. To pro něj bylo další zklamání, ale je to tak – mysleli jsme, že budeme muset vyhledat odbornou pomoc. Tam je potřeba umět si navodit pocit něčím, co jste v životě zažila, umět to zahrát, ale když je dohráno, to střihnout a být zase zpátky Pavlína.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona Krainová měla dlouho postavu "zadarmo": Byla jsem jak spalovna, vážila jsem 45 kilo a neměla žádnou disciplínu

Syna Pavlína Němcová vybojovala po dvanácti letech

Vám to nic neotevřelo? Měla jste za sebou velmi těžkou ztrátu dítěte. Nemohla jste syna vychovávat a vídala jste ho jednou za 14 dní.
Otevřelo, mnohokrát. Ale já se odjakživa snažím na všem vidět to pozitivní, ne to negativní. Když se mi v životě stane něco, co mě dostane úplně na dno, táhne mě vize toho, že to zase bude všechno lepší. Že se to spraví, když půjdu správnou cestou.

Jste trpělivá.
Jo, jsem trpělivá. Neumím si představit a smekám před lidmi, kteří se s tím uměli vyrovnat, a to je vyloženě ztráta dítěte, smrt. To si neumím představit, to bych totálně zkolabovala a možná nikdy nebyla schopná se z toho vyhrabat. Ale já jsem pořád měla vizi, že ho jednoho krásného dne vybojuju a dostanu do péče, že s ním prostě budu. To byl pro mě hnací motor. Já jsem pořád věděla nebo v to doufala: „Ne, jednoho dne to dopadne! Dostanu ho do péče!“ Sice to trvalo dlouhých dvanáct let…

To už skoro déle trvat nemohlo, ne?
V těch čtrnácti letech už se soud musel přiklonit k názoru dítěte a k jeho chuti, s kým chce žít. Nebylo to nic hezkého.

Pavlíno, kolik let je teď synovi?
Bude mu 34 let.

To byste už mohla být babičkou?
No to já si přeju! Ale nevím, dneska se k tomu ti mladí nějak nemají.

Já si vás totiž jako babičku pořád neumím představit.
Já si pořád říkám, jestli si nemám porodit své vlastní vnouče, protože po tom toužím. Já jsem vždycky chtěla mít víc dětí, ale bohužel mi to pán Bůh nedopřál. A teď už si říkám: „Tak šup, šup, už chci! Už chci to vnoučátko!“

O čem dalším promluvila Pavlína Němcová:

• Jaké bylo natáčení filmu Edith Piaf
• Koho potkala na udílení Oskarů a jaké měla šaty
• Jaké je tajemství jejího mladistvého vzhledu
• Jaké kosmetické procedury podstupuje a jaké užívá doplňky stravy
• Zda si přeje být babičkou

Na fotografie naší topmodelky Pavlíny Němcové se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá

+ 14 fotek + 15 fotek