Facebook
Instagram
O naší nejznámější vražedkyni se toho už ví dost, dokonce se stala hrdinkou hraného filmu, který včera uváděla Česká televize. Přesto ani odborníci nemají jasno v tom, co byla vlastně zač. Dá se říct, že její osobnost stále halí závoj tajemství.
Bylo asi devět ráno, když dvaadvacetiletá Olga přijela do autopůjčovny v pražské Hostivaři. Za 260 Kčs si pronajala náklaďák Praga RN zvaný Erena, absolvovala suverénně zkušební jízdu a dostala klíčky. Na otázku, jestli nechce pod zadek polštář, věnovala drobná žena vedoucímu takový pohled, že už se raději na nic neptal. S vozem odjela do Hostivic, kde si v kabině ještě na dvě hodiny zdřímla.
Olga jde do akce
Vše měla pečlivě naplánované, místo i čas. Půl hodiny po poledni vyrazila. Po tehdejší třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové) se blížila k tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí, ze které ovšem zrovna většina lidí odjela. Hepnarová tedy zabočila vpravo a udělala kolečko přes Klárov. Když se ke „Štrosmajeráku“ blížila podruhé, mohla být spokojená – na chodníku u označníku stanice stálo přes dvacet lidí.
Nárazy, nářek, střepy
Zařadila čtyřku, sešlápla plyn a zabočila vpravo. Erena smetla vše, co měla před sebou. Několik lidí stačilo uskočit, jeden člověk se vmáčkl do výlohy, ale řadě lidí, především starých, se uniknout nepodařilo. Z těch nakonec na místě či v nemocnici zemřelo osm. Náklaďák nebyl zrovna moderní kus, po masakru a nárazu do dopravní značky se zastavil na rohu ulice a naštěstí už nešel znovu nastartovat.
Byl to záměr
Když pachatelku za volantem oslovil přivolaný policista, vůbec ho nenapadl skutečný důvod masakru. Myslel, že šlo o následek závady na vozidle, ale Hepnarová se s motivem vůbec netajila. Chtěla se pomstít společnosti, která na ní páchala od narození samá příkoří. Kriminalisticky byl tedy případ jasný, jediné, o co se rozhořel boj, byl její duševní stav. Ten se stěží dal nazvat zcela normálním…
Byla trestně odpovědná?
Obhájce JUDr. Otakar Topič si ze své klientky zoufal, nechtěla s ním spolupracovat. Argumentoval počínající schizofrenií a tedy trestní neodpovědností. Ke slovu přišli psychiatři. Legenda české psychiatrie, tehdy téměř osmdesátiletý Vladimír Vondráček se s pachatelkou nemazlil: „Čin pečlivě připravený… Pozoruhodná je její emoční chladnost. Dává přednost ‚světové‘ vraždě – to už není vyžití vlastní emoce, ale akt seberealizace.“
Jiný názor
Psychiatrická vyšetření měla nakonec 80 stran, výsledek zněl, že pachatelka trpí schizoidní psychopatií hraničního typu, ale je plně orientovaná a trestně odpovědná. Psychiatr Miloslav Plzák a obhájce Topič žádali další zkoumání, ale k tomu už soud nepřivolil. Dnes se hovoří o tom, že možná trpěla i Aspergerovým syndromem. K šibenici Olgu Hepnarovou odvedli časně ráno 12. března 1975.
Chtěla se léčit
Fakt je, že psychiatrie toho pro ni mnoho neudělala. Ve čtrnácti letech skončila na několik měsíců na dětské psychiatrii v Opařanech. Její přítel Miroslav D. ji nedlouho před činem odvedl do psychiatrické ordinace, kde ji lékař odbyl, a odmítli ji přijmout i v Bohnicích. S patřičnou medikací mohlo být všechno jinak. Ale na „kdyby“ soud zásadně neslyší.
Byl soud objektivní?
Ve vězení začala Hepnarová trpět psychózou s bludy, tvrdila, že jí dává pokyny jakýsi Winifer, její skutečný otec, a zcela jistě nešlo o simulaci. Na druhou stranu je třeba přiznat, že soud vyslechl kdekoho, i jejího přítele. Ani v jiné zemi by proces patrně nedopadl jinak. Pachatelé se schizoidními bludy se odsuzují celkem běžně, odpoví-li se kladně na otázku, zda byli schopni odlišit dobré od špatného…
