Facebook
Instagram
Magdaleniny prádelny nebo také azylové domy byly domovy pro „padlé ženy“, založené v 19. století ve Spojeném království a Irsku. Nejčastěji byly provozovány římskokatolickými kongregacemi. Odhaduje se, že během 150leté historie těchto institucí do nich bylo na neplacenou práci přijato více než 30 000 žen, často proti jejich vůli. Poslední Magdalenina prádelna byla v Irsku uzavřena 25. září 1996.
Magdaleniny prádelny, někdy zvané také Magdaleniny blázince, byly instituce, jejichž existence dodnes poskytuje důkaz toho, jak otřesně se dokáže společnost chovat k ženám. Prádelny byly řízeny katolickými jeptiškami, měly za úkol rehabilitovat tzv. padlé ženy a fungovaly po celém světě. Padlými ženami se myslely prostitutky, svobodné matky nebo ženy, které se dle mínění jejich vlastních rodin chovaly promiskuitně. Ženy, které v institucích přebývaly, byly nuceny pracovat za ubytování a stravu většinou v prádelnách, proto to jméno. Všechno se dělalo ručně a ženy, z nichž mnohé byly těhotné, často nedostávaly adekvátní odměnu za tak těžkou práci.
Pokud si myslíte, že se jedná o dávnou historii, mýlíte se: poslední prádelna byla zavřena roku 1996. Teprve v té době se začala odkrývat zvěrstva, kterým ženy v prádelnách byly vystaveny. Rozsah jejich týrání lze jen těžko odhadnout, ale obrázek si udělat můžeme.
Oficiálně tyto prádelny měly fungovat jako reformační zařízení pro prostitutky, ale na tomto poli nedosáhly žádných úspěchů. Namísto toho se začaly množit případy, kdy se ženy ocitly v těchto institucích proto, že byly nepohodlným břemenem pro své rodiny, které se za ně styděly, a tyto ženy zde často skončily proti své vůli. Velmi často se také stávalo, že zde končily ženy či mladé dívky, které byly znásilněny členy rodiny. Všechny tyto ženy se tam staly bez nadsázky moderními otrokyněmi. Byly nuceny pykat za své provinění - myšleno otěhotnění mimo manželský svazek - a byly denně trestány. Musely například klečet na zemi a nůžkami stříhat trávník. Okna a dveře byly zamčené, zamřížované a zadrátované, nebylo pro ně cesty ven. Jeptišky jim vládly tvrdou rukou: pokud nesplnily nějakou svou povinnost, byly surově zbity. Byla jim změněna jména a ostříhány vlasy. Byly vystaveny psychickému nátlaku a fyzickému i sexuálnímu zneužívání. Jejich děti jim běžně po narození byly odebrány.
Není také náhodou, že novorozenecká úmrtnost v těchto zařízeních byla 4-5x vyšší než ve zbytku společnosti. V hrabství Galway byl náhodně objeven masový hrob s kostrami dětí ve věkovém rozmezí 35 týdnů až 3 roky.
Pro ženy, které prádelnou prošly, je téma stále velmi aktuální a palčivé. Ve společnosti jsou stále vystaveny stigmatu i kvůli velkému vlivu církve v Irsku, bojí se médií a bojí se toho, že někdo zjistí, kde strávily část svého života. Někdy to nevědí ani jejich nové rodiny. Jako všechny oběti násilí mají právo na to, aby si svůj příběh ponechaly pro sebe. O jejich utrpení by se však určitě nemělo mlčet.
Pokud vás toto téma zaujalo, v roce 2002 se objevil film zabývající se tímto tématem, postavený na výpovědích některých z žen, které prádelny zažily na vlastní kůži. V češtině pak pod názvem Padlé ženy, v originále The Magdalene Sisters.
