Největší strašák Vandy Hybnerové: Máma i táta měli rakovinu tlustého střeva, nejhorší byla ta bolest

Herečka Vanda Hybnerová (56) je dvojnásobnou babičkou, mimo to se stará o velký ranč na Vysočině a také o své herecké projekty. Není divu, že po smrti svého otce, slavného mima Borise Hybnera (†74), pečuje o své zdraví víc než kdy dříve.

„Byla jsem na tom úžasném vyšetření střev a snažím se chodit jednou za dva roky na preventivní vyšetření,“ vysvětluje herečka, jejíž otec strávil závěr svého života se stomií, tedy umělým vývodem střeva. „Rakovina tlustého střeva je u nás asi jedna z nejčastějších a myslím, že zrovna ta má nejlepší prevenci, dá se to nejlépe podchytit. Mám to z obou stran, máma ji měla také. Sice bez vývodu, ale také měla rakovinu tlustého střeva. Predispozice tam je, takže se hlídám,“ odhaluje herečka rodinnou anamnézu v talkshow Na kafeečko.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda Hybnerová o vztahu s otcem Borisem: Odešel od nás, když mi bylo šest. Pochopit jsem ho dokázala až díky práci

Vanda Hybnerová vzpomíná na svého tátu

Vando, říká se, že člověk se stává dospělým teprve v okamžiku, kdy mu odejde jeden z rodičů. Cítíš to taky tak?
Ano, protože člověk je na řadě. I když je ten rodič starý, někdy i bezmocný a už nemůže držet ochrannou ruku, tak tam stejně pořád je nějaká autorita. Pořád tam je. Když potom odejde, tak člověk najednou cítí, že je trošku sám.

Je to jiné, když člověk s tím rodičem celou dobu nežije? Naši se třeba nerozvedli, takže nemám zážitek toho, že by mi táta chyběl.
Spíš mi déle trvalo zjistit, že není. Poslední roky jsme s tátou měli všechno vyřešené, za to jsem šťastná. Všechny ty křivdy člověk pochopí – že někdy může být těžké být rodičem. Trochu se vzpouzím tomu, že lidé na terapiích hází své frustrace a zklamání na své dětství a rodiče. Já si nemyslím, že by to tak nutně muselo být, protože ne každý se narodí s tím, že je dokonalý rodič. Prostě se v tom někdy někdo plácá, to se holt prostě stane. A pokud tam není nějaká zákeřnost nebo násilí, tak by se to vzájemně mělo odpustit. To je úplně nejvíc, když si to lidé stihnou ještě včas říct. Když už má člověk toho rodiče starého a potom si s ním sedne: „Ty jo, ty jsi byl jako rodič dost na prd.“ „Já vím. Promiň.“ Tak to je super.

To ano, ale musí to být strašně těžké.
Ale když se to povede, tak je to skvělé. Je to prostě člověk, parťák, a my jsme s tátou byli navíc kolegové. Hráli jsme spolu divadlo, potom jsme spolu něco točili, a já jsem za to byla ráda. Táta měl dvě další rodiny, mám další sourozence. Postaral se o několik dalších vrhů, takže Hybnerů je teď na světě víc, a to je fajn. Tím, že jsme nežili v každodennosti, tak jeho odchod pro mě byl pomalý. Už je to devět let, co táta není, a já mám pořád pocit, že někde je – třeba když vymýšlím nějakou situaci v divadle. Táta si dělal legraci úplně ze všeho. Proto i ten pohřeb. Myslím, že ten humor, kterému on říkal nesnesitelný hybnerovský humor, mě ve spoustě situací zachraňuje. Když nejde o život, tak jde o co? V každé situaci se ten humor dá najít a také na těch pohřbech.

Já si myslím, že nakonec, když odezní primární bolest a truchlení, které trvá několik měsíců nebo let, tak co si potom člověk z toho pohřbu tetičky vybaví? To, jak si někdo pšouknul, kdo upadnul nebo uklouznul, jak se na karu někdo ožral a přiznal nemanželské dítě. Všichni si nakonec vybavují ty komické situace. Chtějí si ten odchod zlehčit. Tahle optika zlehčování situací je podle mě sebezáchovná.

To rozhodně. Měla jsi to tak vždycky, nebo to přišlo časem?
Časem. K tomu člověk dospěje, to jsou zkušenosti a jsou nepřenosné. Když umře mladý člověk, tak je to neštěstí. Když někdo umírá na tu pitomou blbou nemoc – táta říkal rakovině chřipka – tak je to tragédie. Je to vždycky tragédie, ale je to tak. Prostě to každý máme nějak vyměřené. Myslím, že nejhorší je ta bolest předtím. Pak už je to vlastně fuk. Zůstanou lidé, a aby se s tím srovnali, tak humor tomu někdy může pomoct.

Mohlo by Vás zajímat:

Saša Rašilov o talentované dceři Antonii: Překvapila ho životním krokem, o kterém se dozvěděl jako poslední

Boris Hybner pomáhal lidem se stomií

Tvůj táta byl velmi statečný i v tom, jak dokázal dát naději a lehkost stejně nemocným lidem. Mít stomii, což je střevní vývod, to není sranda. A o tvém tátovi jdou legendy.
Ano. Měl tu stomii třeba čerstvě a jel se svou třetí ženou, s Luckou, která je moje nejlepší kamarádka, a s jejich dvěma dětmi, na výlet do Itálie – aby ukázali, že stomie vlastně nic není. Byli v Pise, bylo 40 stupňů a táta si zapomněl přibalit stomické pytlíky.

Ne!
Bylo vedro, nevěděli, co s tím, a lepil si tam izolepou igelitové sáčky. Prostě – vždycky se všechno nějak vyřeší. I když v tu chvíli to bylo drama, lítaly bobky, bublalo to a bylo to strašné pro všechny okolo, tak co si člověk nakonec řekne? O co jako jde? Jak jsme nazvali kampaň českého ILCA, je to jednom detail. To říkal můj děda, když se něco stane: „To je ale v životě jenom jeden detail.“ A jde se přes něj dál. Myslím, že táta s těmi pytlíky hodně stomikům pomohl – i tím, že to dokázal zveřejnit a že o tom mluvil. Zvednul si triko a na ty pytlíky si lepil samolepku Rolling Stones s tím vyplazeným jazykem.

Mohlo by Vás zajímat:

Mladá fotografka Lucie Levá dál bojuje s rakovinou střev: Prozradila nám, kde hledá sílu a motivaci

Vanda Hybnerová nezanedbává prevenci

Je to nemoc, která je dědičná. Začala ses o sebe víc bát, když byl táta nemocný?
Byla jsem na tom úžasném vyšetření střev a snažím se chodit jednou za dva roky na preventivní vyšetření. Těch důvodů stomie je víc. Rakovina tlustého střeva je u nás asi jedna z nejčastějších a myslím, že zrovna ta má nejlepší prevenci, dá se to nejlépe podchytit. Mám to z obou stran, máma ji měla také. Sice bez vývodu, ale také měla rakovinu tlustého střeva. Predispozice tam je, takže se hlídám.

Jíš správně? Dáváš si pozor na jídlo?
Ano, vždycky se odhodlaně snažím dávat si pozor na jídlo, a potom se v noci vrátím z divadelního zájezdu a z ledničky sežeru tři studené buřty s kremžskou hořčicí. Ne, samozřejmě, že se snažím, protože člověk chce být v kondici. Mám dva malé vnuky, kluky, tak se chci fyzicky udržovat v kondici. Ale nakonec co, že? Mé mamince je 87, je silná kuřačka a téměř nejí. Vykouří krabičku cigaret denně a pije kafe.

Ona se udí!
Udí a není nemocná. Neměla ani covid. Potlačuje všechny přírodní zákony a Věc Makropulos byla napsaná úplně přesně. Proto si nemyslím, že by každého zachránila životospráva. Myslím, že je vevnitř napsané, jak to má být. Něco člověk může ovlivnit, ale spoustu věcí asi ne.

Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Lída Rašilovová představila své dcery: Mladší Emilka má šťastnou povahu, Maruška touží být zpěvačkou

Babička Vandička už má dva vnuky

Jak na tebe koukám, netipovala bych tvůj věk. Za to mohou asi také geny, že? Nikdo ti asi nevěří, že už jsi babička a že máš skoro třicetileté dcery.
Jedné už je přes třicet, 31, a druhé 27. A mám dva vnoučky, dva kluky.

Jaké to je, babi?
Super! Oni mi říkají babička Vandička. To je krásný. Jsou bezvadní. Jsem ráda, že mám kluky, protože předtím jsem měla holky.

Jdou ti klukovské hry?
Líp! Mám pocit, že líp. Mám hospodářství, mám traktor, takže já jsem babička s traktorem. Sbírám ty největší plusové body. Máme i nakládací lžíci a vidle, takže kluci už tahají za páčky. Na ranči mají kladívka a pilky a učí se spoustu věcí. Chtěla bych, aby byli manuálně zruční a aby byli vybavení do života.

Dcery se také věnují ranči?
Teď ne, protože jedna se stará o ty chlapečky, je na mateřské. Ale v jejím životě jsou koně na prvním místě – Pepina trénuje v Praze v Ponny klubu. Učí klienty jezdit, protože je neskutečně talentovaná. Celý ranč na Vysočině vznikal kvůli ní, protože ona dlouhé roky závodila. S mým bývalým mužem jsme to tam začínali budovat a já to táhnu dál. Toňa jde v našich komediantských šlépějích, je herečka, dramaturgyně, spisovatelka, jak se říká v Ionescovi – prodavačka kyselých bonbonů, režisérka, astroložka, prostě všechno. Toňa je všechno, kamenitá učitelka. Ale obě dcery tam mají domov, protože se tam v podstatě narodily a je to naše rodinné zázemí. Všichni se tam rádi vracejí.

Takže divadelní káru potáhnete dál?
Myslím, že to tak má úplně každá rodina. Je to nakažlivé prostředí a vyrůstat v umění, v emocích – jsme taková bublina. Kolikrát řešíme problémy, kterým se lidé z jiných bublin smějí. Ale já jsem za to hrozně ráda, protože múzy – výtvarné, hudební, divadelní – dokážou naplnit místa, kde jinde lidé tápou. Já se z chmur, úzkostí a depresí vyhraju v divadle, můžu fotit, můžu se vyventilovat. Když holt má někdo jinou profesi, tak si buď najde terapeuta, nebo začne jezdit na kole. My to máme v tomto ohledu daleko jednodušší.

S tvým jménem muselo být strašně těžké jít na DAMU. Muselo být od tebe hodně očekáváno.
Ale ono je to pořád. Povídala jsem si o tom s dcerou, která má zase příjmení Rašilovová, takže nese tu stejnou tíhu očekávání, ale člověka to vlastně nutí k větší profesionalitě. Nemůže si ulevit a musí být vždycky na sto procent, protože je víc vidět. Je to těžké, ale ta kašpárkovská rodina, ten klan, to jistým způsobem drží pohromadě. Když jsou řezníci, tak jejich kluci jsou taky řezníci, řemesla se prostě normálně dědí. Nedávno jsem četla krásný rozhovor se starším Rosťou Novákem, jak ta cirkusácká rodina drží pohromadě, jak se všichni ctí, poslouchají, mají se rádi, pomáhají si. V rodinách by to tak mělo být. To, že zvenku si někdo může mluvit o protekci, tak ono to tak není – to dítě v tom prostředí vyrůstá.

O čem dalším promluvila Vanda Hybnerová:

• O připravovaném hereckém workshopu a novém představení z prostředí pohřebnictví
• Co ji naučilo nové představení Madisonské mosty a jaký se jí stal trapas
• Jaký je příběh pejska Žolíka, který s ní byl v pořadu na Kafeečko
• Jakou slepici jí darovala farářka Martina Viktorie Kopecká
• Proč původně studovala grafický design a fotografii

Na fotografie Vandy Hybnerové s jejím tátou a dcerami se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Největší strašák Vandy Hybnerové: Máma i táta měli rakovinu tlustého střeva, nejhorší byla ta bolest

+ 4 fotky + 5 fotek