Nebezpečné dětství 90. let: Pevná linka, jízda na kole bez helmy nebo céčka kolem krku

15. ledna 2019
Facebook/Retro
Facebook/Retro

Děti, které vyrůstaly za komunismu, jezdily v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměly bezpečnostní uzávěry, dveře od domů a bytů se často nezamykaly a skříňky ve fabrikách se nezamykaly vůbec.
Pila se voda z kašny na náměstí, zamotávalo se do dlouhé šňůry od telefonu a nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Pro dnešní svět naprosto nemyslitelné a hrůzné.

Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkénka a koleček od kočárků, a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Teprve když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů a poznali, že bez brzd to není ono, tak jsme si je vyrobili.

Z domova jsme odcházeli ráno, po škole jsme jen hodili tašky domů a pak si hráli kdovíkde venku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvítily první lampy a maminka začala křičet z balkónu, že bude večeře. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly.

Občas jsme se pořezali, rozbili jsme si koleno nebo vyrazili zub. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. Vzpomínáte? A kolikrát jsme se porvali a chodili s modřinami! Jenže jsme si jich nevšímali. Cpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho nepřibral, protože jsme měli spoustu pohybu na čerstvém vzduchu.

Z jedné láhve pilo celé sídliště a nikdo z toho rozhodně neonemocněl. Neměli jsme playstation, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety, ani internet a sociální sítě.

Dívat se na video jsme chodili k tomu, kdo ho měl doma a ideálně, když byli jeho rodiče na chatě. Zato jsme měli tunu kamarádů. Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větvičky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta, hráli si na honěnou, vysedávali na lavičkách v parku nebo na zábradlí u školy a povídali si o všem možném. Když chtěl člověk s někým chtěli mluvit, zkrátka za ním zašel domů, zazvonil nebo zaklepal a zeptal se, jestli půjde ven. Žádné SMSky, telefonáty ani vzkazy na sociálních sítích.

Chodili jsme na staveniště a jiná nebezpečná místa bez svolení, bez doprovodu, bez ochrany. Byli jsme sami v tom krutém a nebezpečném světě a vůbec jsme se nebáli.

Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s holemi a starými tenisáky, zvonili na cizí zvonky, chodili na jablka a rybíz do cizích zahrad, třešně jsme jedli i s peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst. Každý se zkusil alespoň jednou zapsat do fotbalového mužstva nebo na hokej a dívky zase na gymnastiku nebo tanečky.

Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše průšvihy byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat. Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším zacházet. Co umí děti dnes?

Zavří­t reklamu