Facebook
Instagram
Vanda se původně jmenovala Vlastimila. Moc se jí to nelíbilo, ale to jméno si kdysi prosadil její otec, protože si moc přál syna. A když to nevyšlo, dal dceři alespoň klučičí jméno. Ona si ho v dospělosti změnila a táta s ní teď kvůli tomu nemluví...
Můj táta je stará škola. Vždy počítal s tím, že bude mít syna. Když se ukázalo, že na svět přijdu já, dokonce se chtěl rozvést...
Táta si vždy přál syna
Sama patřím k lidem, kteří mají jasnou představu o svých dětech. Ráda bych jednou měla holčičku a kluka. Ale když se to nepovede, stejně budu spokojená. Důležité je, že budou v pořádku. Můj táta to tak neměl. Máma mi občas vyprávěla, jak s kluky z fotbalu zapíjel informaci o jejím těhotenství.
"Když tehdy šel domů, hulákal na celou ulici, že bude mít syna," vzpomínala mamka. Byl si tím tak jistý, že nikdy lékaře nepožádali, aby jim řekl pohlaví dítě. Táta pak byl z výsledku, jemně řečeno, zklamaný. Prý se pořádně opil a když se vracel domů, jen se ptal sám sebe nahlas, proč mu to máma udělala...
Ta naštěstí ležela v porodnici, takže to neviděla. Dozvěděla se o tom až později od sousedů. Táta za ní přišel jenom jednou, byl celý skleslý a moc toho nenamluvil. Koukal do zdi a prý pronesl jenom jednu větu: "Bude se jmenovat Vlasta." A pak odešel. Máma chtěla Katku, ale když viděla, v jakém stavu je táta, rozmyslela si to.
Moje jméno se mi nikdy nelíbilo
Když jsem byla malá holka, říkali mi Vlastička nebo Vlasťa, jen táta používal tvar Vlasta. Na základce si ze mě kvůli tomu utahovali, že jsem Burian v sukních. Moc se mi to nelíbilo. A když jsem později zjistila, za jakých okolností bylo vybráno moje jméno, na tátu jsem se naštvala.
Pohádali jsme se a já mu řekla, že až budu dospělá, jméno si určitě změním. Táta z toho byl na prášky a dostala jsem na dva měsíce domácí vězení. Asi mě nic nemohlo víc utvrdit v tom, že se jednou přejmenuji.
Máma se mi snažila domluvit, ale ona prostě nevěděla, jaké to je, když musím vyrůstat s klučičím jménem. Já chtěla něco poetičtějšího. Ať je na první dobrou jasné, že se mluví o holce. A ne o nějakém babochlapovi...
Změnila jsem si jméno
Na střední škole mi to moje zpropadené jméno občas dávali pěkně sežrat. Nemohla jsem se dočkat, až budu plnoletá a budu moct požádat o změnu. Do té doby jsem totiž se souhlasem rodičů počítat nemohla. Táta mi vyhrožoval, že když to udělám, vyhodí mě z domu. Ale já ho neposlouchala.
K maturitě jsem nešla jako Vlastimila, nýbrž jako Vanda. Své nové jméno jsem vybírala dlouhé roky, zvažovala jsem jich desítky, ale Vanda se mi líbila nejvíc. I máma mi tajně řekla, že je moc fajn. Jen táta to neunesl. Samozřejmě jsme se pohádali a on odmítal říkat mi jinak než Vlasta.
Už je to šest let, co jsem si změnila jméno. Od rodičů jsem se odstěhovala a bydlím s kámoškou. Táta se mnou nemluví. Ale já jsem konečně spokojená a nikdo v mé práci nebo okolí neví, jak jsem se jmenovala předtím. Když mě osloví jako Vandu, hned mi to zlepší náladu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
