Viktor (39): Chtěl jsem být dokonalý otec. Po nedávné epizodě se synem jsem přišel na to, jaká to byla hloupost

Otcovství pro mě vždycky bylo jasným cílem. Od chvíle, kdy jsem se oženil, jsem si představoval, jak budu skvělým tátou, budu své dítě provázet životem a budu mu oporou ve všem, co ho čeká. To byl obrázek, který jsem si maloval.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuš (39): Nedokážu se přimět, abych miloval svého syna. Po třech dcerách pro mě představuje obrovské zklamání

Zpočátku jsem fungoval jako hodinky

Když se narodil náš syn, připadalo mi, že jsem dosáhl všeho, po čem jsem kdy toužil. Zahrnul jsem ho láskou a péčí. Chtěl jsem být dokonalým otcem, a to ve všem, co to znamenalo. Být vždy k dispozici, pomáhat s každým úkolem manželce, chránit ho před nebezpečím, plnit každé jeho přání.

Ale časem jsem začal cítit, že to není tak jednoduché. Dětské nemoci, noční vstávání, stres z práce, kde jsem musel trávit stále více času, abych uživil rodinu. Přestože jsem byl unavený, snažil jsem se pokračovat v roli dokonalého otce, což znamenalo, že jsem se nikdy nezastavil. Manželka to oceňovala, nebyla na všechno sama jako mnoho jejích kamarádek, ale já byl na pokraji zhroucení.

Jednoho dne, kdy jsem byl obzvlášť vyčerpaný, jsem se snažil dokončit práci na důležitém projektu, když mě náš syn neustále přerušoval s tím, že si chce hrát. Byl jsem ve stresu, v hlavě mi hučelo a cítil jsem, jak se ve mně hromadí frustrace. S každým dalším „Tatí, pojď za mnou, musím ti něco ukázat“ jsem ztrácel nervy, až jsem bouchnul. „Eliáši, sakra, nevidíš snad, že něco dělám a potřebuju se soustředit? Vypadni z mojí pracovny!“​

Mohlo by Vás zajímat:

Ivan (40): Manželka dostala práci snů ve Finsku. Mě a syna nechala s klidným srdcem v Čechách

Chybovat je nakonec lidské

Viděl jsem jeho vystrašené oči a najednou jsem si uvědomil, co jsem právě udělal. Syn se rozbrečel a utekl z místnosti. V ten moment jsem měl pocit, že jsem jako otec úplně selhal. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Za dveřmi jsem slyšel synův křik, manželku, jak ho uklidňuje, a na počítači mi pípala upozornění, jak mě sháněli kolegové.

Chtěl jsem počítač vypnout a jít za synem, ale místo toho se syn vrátil. Přistoupil ke mně a bez váhání mě objal. Byl jsem v šoku. Čekal jsem, že mě bude nenávidět, že se mě bude bát, ale jeho malá náruč mě objímala. Omluvil jsem se mu a on se na mě usmál, dal mi svou hračku a řekl mi, že na mě počká a pak si spolu budeme hrát.

Tehdy jsem si uvědomil, že všechny ty ideály dokonalého otce byly hloupost. Snaha neudělat chybu byla zbytečná, a naopak mě dostala do situace, kdy mi ruply nervy, protože jsem se snažil všechno dělat až příliš dobře a zapomněl jsem sám na sebe. Možná, že to, co moje dítě potřebovalo, nebyla dokonalost, ale skutečný otec, který sice může chybovat, ale omluví se.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (31): Přítel chce založit rodinu. Neuvědomuje si ale, že žít s ním je jako mít dítě, které se nedá vychovat