Vilém (42): Dostávám od neznalců čočku kvůli svým závodním chrtům. Jsou prý moc hubení a mučím je hlady

Už začínám být na určité typy lidí alergický. Bydlím se třemi chrty v domku na kraji města. Jenže mi onemocněla matka, a tak k ní na víkend jezdím. Své miláčky pochopitelně vozím s sebou. Matka se s nimi potěší a já jsem klidný, že je mám pod dozorem.

Darina (32): Matka mojí kamarádky mi kopla do psa. Neudržela jsem se a vlepila jí facku

Každý kdo má pusu, má i názor

Když jsem byl u matky poprvé, byl jsem v šoku, jak nenávistní lidé dokážou být. Jsem chovatelem dostihových chrtů, jejich cena je vysoká. K tomu je nutné přičíst i nadstandardní péči: kvalitní žrádlo, veterinář, potravinové doplňky, trénink, startovné na dostihy a jiné. Zkrátka je to životní styl. Členové mojí rodiny i parta stejných nadšenců to chápe.

Jenže lidská hloupost nezná hranic, a tak jsem se v novém prostředí musel obrnit trpělivostí. K matce obvykle přijíždím v pátek večer nebo v sobotu ráno. Pozdravíme se, vypijeme spolu kávu a pak vezmu psy na procházku. Hned při první procházce na mě nějaký muž zavolal policejní hlídku. Najednou u mě zastavilo auto a musel jsem se obhajovat, proč mám tak hubeného psa. Podle všímavého občana jsem ho týral hladem.

Karel (52): Koupil jsem si drahou letenku na dovolenou. Jenže celý let byl pro mě utrpením

Práskač se ani neomluvil

„Pánové, víte co je to za plemeno? Je to chrt. Tito psi jsou navíc chrti, co startují na dostizích, takže jsou na svojí ideální váze, jsou svalnatí. Sakra, tak si najděte fotku na internetu. Připadám si jako vůl. Ti psi mě ročně stojí majlant. Žerou si líp než já,“ rozčiloval jsem se.

Policii moje vysvětlení stačilo. Rozloučili se, nasedli do auta a odjeli. Všímavý občan tam stál jako solný sloup a díval se na moje chrty. Pak pronesl: „Nějak se mi to nezdá.“ Vůbec se neomluvil nebo se necítil trapně. Prostě se sebral a odešel. Doma jsem to vyprávěl matce. Seděla v křesle a dívala se na chrty. Pak se začala smát a pronesla legendární hlášku: „Vždyť z boku vypadají jako litinový radiátor. Tak se nediv.“

Kamila (31): Přítel se po rozchodu nechce vzdát našeho psa. Dotáhl mě k notáři a přiměl podepsat potupnou dohodu

Dalšího rýpala jsem už neslušně odbyl

„Teda, vy máte ty chrty ale vychrtlý,“ utrousila sousedka před panelákem. Podíval jsem se na ni a rozhodl se, že to budu ignorovat. S úsměvem jsem vyrazil do parku. Házel jsem tam psům míček. Miluji, jak ladně a rychle se umí pohybovat. Vedle mě najednou zastavil manželský pár. Myslel jsem, že se také kochají ladností psího pohybu, místo toho pán utrousil: „To se divím, že mají sílu běhat. Chlape, dáváte jim někdy najíst?“

To už jsem se neudržel a podíval se na pána se slovy, že jak tak na něj koukám já, on jí za dva a moc by mě zajímalo, zda by s tím pivním břichem uběhl alespoň sto metrů. Chlapík něco zamumlal, já se otočil a odešel. Poznámky ostatních lidí mě nutí k zamyšlení. Typickým znakem naší společnosti je to, že každý má názor a nutně ho potřebuje sdělit. Je jedno, zda o tématu něco ví. Daný člověk je zkrátka přesvědčen, že je erudovaným odborníkem. A přitom ví velké kulové. Ale i to musí světu sdělit. Uvažuji, že si budu matku na víkend vozit k sobě. Nervy mám jenom jedny.

Další příběhy ze života →

Pavel (33): Nemohu najít ženu, která by tolerovala moje psy. Už i ta poslední je vyhání z postele