Vladěna (61): Zahrada je můj druhý domov už čtyřicet let. Ale co se mi na ní děje letos, to jsem nikdy nezažila

Vdávala jsem se v osmnácti. Kdysi se říkalo, že nám ujely cvičky. Zkrátka jsem přišla do jiného stavu s prvním klukem a bylo mi čerstvých devatenáct, když se nám narodila dcera.

Alice (32): Vysněnou svatbu jsem nechtěla odložit ani kvůli těhotenství. Byla to chyba

Povinnosti ve dvaceti jsme zvládly

Měla jsem kliku. Manžel Jindra, ač byl stejně starý se postavil k povinnostem čelem. Stejně jako já. Bydleli jsme v domě s babičkou a dědou. Postupně jsme si přistavěli dvě místnosti, abychom se do domku vešli. Během dalších deseti let se nám narodily další dvě děti a zemřeli prarodiče. Bylo nám třicet, když jsme zůstali na celý dům i zahradu sami.

Byli jsme mladí, plní elánu, a tak to šlo všechno tak nějak samo. Manžel pracoval v továrně, odpoledne chodil na brigádu a často se stávalo, že o víkendu pomáhal sousedům. Ti pro změnu přišli pomoct k nám, když jsme dělali novou fasádu na domku. Sousedská soudržnost na vesnici měla svoje výhody. Všichni jsme se znali. Všichni jsme byli tety a strejdové pro všechny děti z vesnice.

Julie (35): Švagrová spálila mosty a založila novou rodinu. Její chování nedokážu pochopit

Zahradničení mě baví celý život

Když byly děti malé, hodně jsem zahradničila. Pěstovala jsem ovoce i zeleninu. Zahrada byla spíše užitková a děti měly prostor ke svým hrám. Na stromě měly pověšenou houpačku, dřevěný domek se skluzavkou a pískoviště. Postupem času jsem ze zahrady vytvořila naši oázu klidu. Blízko domu jsme měli postavenou pergolu, obklopenou záhony a okrasnými stromy.

Na zahradě s manželem trávíme celé léto. Dokonce jsme jednu dobu spali v pergole. Když byly tropické noci, spalo se nám tam líp než doma. Po zahradě chodíme bez bot celé roky a nikdy by nás nenapadlo, že by tomu bylo jinak. Jenže letošní srpen se pro nás stal noční můrou. Hlavně pro mě, jelikož jsem si něco na zahradě zapíchla do nohy a skončila jsem na operaci.

Jiří (36): Tak moc jsem chtěl jít nejlepšímu kamarádovi za svědka, až mě to málem zabilo

Nástrahy na zahradě mě děsí

Nechápala jsem já a nechápal lékař. Z nohy mi vyňal tři centimetry dlouhou ježčí bodlinu. „Bodlina? Tak to máš nějakou kliku. To se jen tak nevidí,“ smáli se sousedi. Myslela jsem si, že se jedná o nahodilou situaci. Kuriozitu. Bohužel jsem si bodlinu zapíchla do nohy o týden později znovu. Opět jsem skončila v nemocnici.

Od té doby jsem přestala na zahradě chodit bosa a nosím plastové pantofle se silnou podrážkou. Před týdnem jsme seděli s manželem v pergole. Dala jsem si nohy na stůl a najednou manžel povídá: „Tak to snad ne. Máš v botě zapíchnutou ježčí bodlinu!“ A opravdu. Byla tam. Před dalším úrazem mě zachránila bota. Vůbec s manželem nechápeme, co se to na naší zahradě stalo. Jak to, že máme všude ježčí bodliny? Už se na zahradě bojím chodit, abych z toho zase neměla nějaký úraz.

Další příběhy ze života →

Jindřiška (31): Manžel je tak nešikovný, že jakmile vezme do ruky kladivo, už jedeme do nemocnice