Držitelka Českého lva, Vietnamka Diana o nelehkém dětství v cizí zemi a odpuštění trestanému otci

Držitelka Českého lva, Vietnamka Diana o nelehkém dětství v cizí zemi a odpuštění trestanému otci
Zdroj: Se souhlasem ČFTA
Diana Cam Van Nguyen získala za svůj film Milý tati šek na 100 000 korun, které v přímém přenosu věnovala na pomoc Ukrajině. Na snímku s Elizavetou Maximovou.Krátký animovaný film Milý tati zaujal akademiky natolik, že získal hned dvě ceny v rámci Českého lva.Diana Cam Van Nguyen je skromná studentka FAMU, která má před sebou skvělou budoucnost.Mladá filmařka čerpala inspiraci ze vztahů ve své vlastní rodině. Nyní se připravuje na celovečerní film.+ 1 fotka+ 2 fotky

Filmařka vietnamského původu Diana Cam Van Nguyen si z Českých lvů odnesla kromě sošky za nejlepší krátký film ještě Cenu Magnesia pro mladé filmaře. Výhru 100 000 korun pak v přímém přenosu věnovala na pomoc Ukrajině. Autorka úspěšného animovaného snímku Milý tati se v exkluzivním rozhovoru pro Lifee.cz svěřila, jaký je podle ní vztah Čechů k Vietnamcům a proč její dětství nebylo tak úplně růžové.

Veronika Nováková
Veronika Nováková 10. 03. 2022 11:00

Mladá česká filmařka vietnamského původu Diana Cam Van Nguyen získala na sobotním Českém lvu hned dvě ceny. Její snímek Milý tati vypráví o složitém vztahu dcery s otcem, přičemž Diana se při jeho tvorbě inspirovala vlastním příběhem Vietnamky žijící v Česku. „Vnímám, že když je člověk bílý nebo vyrůstá v evropské zemi, tak má určitá privilegia," říká v našem rozhovoru.

Všichni jsme vnímali, že atmosféra večera na letošních Lvech byla trochu jiná. Jak jste to cítila vy?

Opravdu jsem s výhrou nepočítala. Měla jsem pocit, že v té velké konkurenci nemáme šanci. Zároveň je pro mě zvláštní se v těchto dnech radovat, proto mám velmi smíšené pocity.

Narážíte na současné dění na Ukrajině. Svoji výhru 100 000 korun od hlavního sponzora jste v přímém přenosu věnovala organizaci Člověk v tísni.

Ano. Přišlo mi za současných podmínek paradoxní, že se ten večer slavnostně oblékám a snažím se vypadat hezky. Nakonec mi ale samotná příprava přišla náročnější, než fyzická účast na večeru. Už jen to, že celý Český lev byl o Ukrajině a nesl se v duchu solidarity, mě uklidnilo. Ve výsledku jsem si díky tomu nepřipadala tak špatně - že jsem tam seděla a slavila.

Řešíte v současné době dění na Ukrajině?

Aniž bych vystoupila ze své bubliny, mám pocit, že se to týká nás všech. Jsem ráda, že se zvedla taková vlna solidarity s uprchlíky. Zároveň se podle mě ukazuje, že jde o velmi selektivní výběr – komu pomůžeme, a komu ne. To mě mrzí. Vnímám, že když je člověk bílý nebo vyrůstá v evropské zemi, má určitá privilegia. O to víc mě raní, když čtu zprávy, že se vybírají jen uprchlíci ukrajinské národnosti, ale ne jiní. Viděla jsem za poslední týden hodně příspěvků a videí, kde Afroameričané nebo Indové vysvětlují, že je nechtějí pustit do vlaku. To mě hodně zasáhlo.

Je pro vás z tohoto úhlu pohledu komfortní žít v Praze?

Určitě ano. Myslím, že každý zná nějakého Vietnamce z večerky. Lidé s nimi mají osobní zkušenosti a vědí, že nejsou hrozbou. Nevnímají je jako riziko. Na druhé straně si dobře vzpomínám na dětství, ve kterém to s námi Vietnamci tak růžové nebylo. Je to asi o zvyku. Když si Češi zvykli na Vietnamce a Ukrajince, tak jsou určitě schopní zvyknout si i na jiné menšiny.

A co svět showbyznysu? Láká vás pozlátko, které nabízí?

Není to pro mě úplně komfortní, spíš zvláštní. Cítím se dobře na festivalech. Pozornost se upíná na režiséry a filmy, jsou tam diváci, které to zajímá. Ceremoniály typu Českého lva jsou pro mě zvláštní tím, jak jsou nablýskané. A jsem ráda, že nejsem herečka a nejsem součástí showbyznysu.

Pojďme k vašemu filmu Milý tati. Sama nevím, jak bych s tímto tématem naložila. Jak se ve vás ta myšlenka zrodila?

Vzniklo to náhodou. Jde o můj absolventský film na FAMU. Napadlo mě, že by tématem mohly být dopisy od táty, které jsem v té době našla. Schovávala jsem si je z dětství, ale zapomněla jsem na ně. Původně to byl jen film složený z těchto dopisů. Bylo to dětské a hodně jiné, nepřipomínalo to film, který dnes mohou diváci vidět.

Co tedy bylo zlomovým okamžikem?

Natáčeli jsme a nějaké peníze pro film už se utratily. Potom jsem odjela na týdenní intenzivní workshop do Lublaně. Vyšlo najevo, že mám úplně jiný problém se svým tátou než to, že byl ve vězení. Proto mi doporučili, abych začala od začátku. Vrátila jsem se, vyhodila starý scénář a začala dopisem pro něho. Bylo to samozřejmě velmi těžké.

To věřím. Znovu začínat od nuly...

Věděla jsem, že mají pravdu, proto jsem do toho šla. Neměla jsem ambice dělat tak osobní film. Nicméně peníze na něj jsme dostali, takže něco vzniknout muselo. Musela jsem se hecnout a dokončit to.

Byla pro vás motivací k tvorbě také touha urovnat vztahy v rodině?

Ani ne. Ten proces byl náročný právě proto, že to, co jsem prožívala, se dělo právě v ten moment. Neměla jsem od tématu žádný odstup. Sledovala jsem, že první verze mého dopisu byly mnohem agresivnější, vzteklejší vůči tátovi. Nedošla jsem k vůbec žádnému porozumění. Přitom jsem věděla, že celý ten film je o porozumění. Pořád jsem nebyla v tom finálním stavu, kdy bych mu odpustila. Bylo to zvláštní a určitě nikomu nedoporučuju dělat film na základě toho, co člověk aktuálně prožívá.

Jak jste z této situace nakonec vybruslila?

Trvalo to ještě další půlrok, kdy jsme napsali scénář a já k němu přizvala scenáristu a střihače Lukáše Janičíka, který se mnou dělal předchozí filmy. Měl odstup od naší rodinné historie, a proto mohl na rozdíl ode mě říct, co je ještě snesitelné a co už je za hranou. Byla to doba hloubání a hrabání se ve vlastních emocích a pocitech.

Měla k tomu vaše rodina nějaké výhrady nebo připomínky?

Moje rodina vůbec nevěděla, že ten film vzniká, dokud nebyl hotový. Táta věděl, že dělám film o našich dopisech. To mi schvaloval. Celé se to ale potom změnilo, a to už jsem jim ani neříkala. Nechtěla jsem. Byla jsem rozhodnutá, že až to bude hotové, tak to tátovi pustím.

Teď máte v ruce Českého lva, jak s ním naložíte? Co je před vámi?

Je to nádherný pocit, ale zároveň se bojím tlaku. Myslím, že by pro mě bylo náročné udělat další věc, která by byla stejně úspěšná. Snažím se to neřešit, takže si chci dát pauzu od animace a krátkého filmu. Chtěla bych zkusit hraný film. Už jen proto, že je to jiná kategorie, film vzniká rychleji a vyzkoušela bych si něco nového. Sama jsem zvědavá, jak mi to půjde.

Takže velká změna?

Já animaci neopouštím, dávám si od ní jen pauzu. Nemám ani žádný nápad na animovaný film, ovšem na ten hraný ano. Už delší dobu píšu scénář na celovečerní film. Aktuálně se nacházím ve zvláštní fázi, kdy tomu moc nevěřím. Dám tomu čas a uvidím, jak se to bude vyvíjet.

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Související články

Další články