Facebook
Instagram
Zuzanu pronásleduje podivný muž. Vidí ho jen ona, nejde vyfotit, a když za ním běží, vždycky se někam ztratí. Zuzana už tuší, co by mohl být zač, ale zdráhá se tomu uvěřit.
Už měsíce trpím tím, že vídám divného chlapa. Sleduje mě, zírá na mě, a jelikož bydlím v přízemí, bojím se roztáhnout závěsy. Nikdo ho ale nevidí a nedaří se mi ho ani vyfotit.
Všimla jsem si toho podivína až po delší době
Zprvu jsem si toho chlapa skoro nevšimla. Byl v kapuci, většinou s cigaretou a i ve tmě nosil sluneční brýle. Pak jsem se na něj jednou zaměřila a viděla, že na mě zírá za stromem, zatímco si v trafice kupuji noviny. Vtom mi došlo, že ho nevidím poprvé. Vzpomněla jsem si na pár dalších podobných situací, kterým jsem předtím nepřikládala větší význam.
Sledoval mě už týdny, možná měsíce. Byla jsem ve střehu a s hrůzou zjišťovala, kde všude za mnou chodí. Bohužel stál jednoho rána i před mým domem. Hlavní vchodové dveře máme věčně otevřené, není tedy pro cizího člověka problém vstoupit do domu, případně na dvůr. A odtud mi pak každý vidí do oken.
Začala jsem se doopravdy bát, bydlím sama a do té doby jsem nezatahovala závěsy. Uvažovala jsem o tom, co o mně ten chlap ví, co mi chce udělat a jestli můžu v této fázi zavolat policii. Každopádně jsem to zkusila, ale bez fotky nemohli nic dělat. A tak jsem ho zkusila vyfotit, když stál před kavárnou, kam jsem si šla ráno pro kafe. Na fotce byl však jen rozmazaný flek.
Kamarádi ho neviděli a to mě vážně děsilo
Nechápala jsem, jak to dělá, ale nepodařilo se mi ho zvěčnit. Když jsem požádala kamaráda, aby mi pomohl, stalo se něco ještě podivnějšího. Petr je vysoký chlap, slíbil mi, že dotyčnému důrazně domluví. Konečně se mi podařilo slídila potkat ve chvíli, kdy jsem byla s Petrem. Ukázala jsem přímo na něj mezi popelnice, ale Petr ho neviděl.
Šli jsme blíž a opravdu, chlap jako by zmizel. Totéž se opakovalo několikrát i s dalšími přáteli a já už ztratila naději, že mi někdo pomůže. Bylo evidentní, že jsem buď paranoidní nebo vidím přízrak. Přišel den, kdy jsem nebyla v dobré náladě a na chlapa číhajícího za autem jsem se rozkřičela. Kolemjdoucí na mě koukali, jako bych byla opilá nebo něco horšího.
Rozhodla jsem se zkusit tvář toho muže nakreslit, povedli se mi ho docela věrně vypodobnit. Zkopírovala jsem letáky a rozvěsila je po okolí s dotazem: „Znáte tohoto muže? Sleduje mě, ráda bych věděla, co chce.“ Nenechala jsem tam svoje číslo, nejsem až takový blázen. Jen jsem vyčkávala, co se bude dít. Jestli tím přízrak k něčemu vyprovokuji.
Letáky zmizely, ale jeden jsem našla ve schránce
Něco se určitě odehrálo, všechny moje letáky byly fuč. Jen ve schránce jsem našla úhledně složenou kopii. Na podobizně toho muže byla namalovaná rudá barva. Strachy bez sebe jsem zazvonila na majitele domu, abych se s ním domluvila na lepším zabezpečení bytu.
Podíval se na obrázek a konstatoval, že toho muže zná. „Býval to estébák, měl smůlu. Přejela ho dodávka, když měl zrovna v merku chlápka, co žil v dolním bytě. Neštěkl po něm pes, možná i po smrti dělá jen svojí úchylnou práci,“ poznamenal. Nejsem z toho moudrá, ale budu si hledat jiné bydlení.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
