Facebook
Instagram
Není radno vydávat se do lesa, na pochod nebo na cestu sama. Rozhodně se to nedoporučuje z mnoha důvodů. Co kdyby vás přepadla náhlá nevolnost? Ale že by hrozily čarodějné kejkle nebo duchové, to si myslí málokdo.
Moje poslední procházka do lesa v místech, kde jsem nečekala, že bych se mohla ztratit, se protáhla víc, než jsem předpokládala a přišla tma. A já nemohla najít cestu zpátky.
Ráda se sama toulám
Mám ráda přírodu, les, nejlépe trochu tajuplný, takže jakmile je to možné, vydávám se na cestu. Jednou na houby, jindy chci jen chodit a vnímat krásu kolem sebe. „Kam zas jdeš?“ ptává se mě moje dcera, když si všimne, že si zase balím batůžek. „Na výzvědy!“ dělám si z ní legraci, „Ty nevíš, že jsem špiónka a musím prozkoumat les?“ „Jasně, spočítej srnky a zajíce!“ směje se. „Do večeře jsem doma!“ hlásím, sedám do auta a jedu na místo, které mi na mapě nejzajímavější. Někdy je blízko, jindy kousek dál, ale to mě nemůže odradit.
Tam, kde bydlíme, ale už znám každou cestu a cestičku, a proto vítám, když se můžu k někomu vnutit na chalupu a chodit po tamějším okolí. Nikomu nevadím – vždyť jsem stejně celé dny pryč, ne?
Vydala jsem se do hlubin lesa
Pokaždé jsem ze svého toulání našla cestu zpátky a v pořádku se vrátila. Až jednou… To jsem tak byla u kamarádky na boudě a lesy byly od ní poměrně vzdálené. Podle svého zvyku jsem zkoukla mapu a našla si místo, kam bych chtěla vstoupit „do divočiny“. „Mohla bys mě tam odvézt? Zpátky už to zvládnu sama, autobusem, nebo si někoho stopnu… já už si poradím,“ požádala jsme kamarádku. Svolila a vysadila mě u lesa, nějaký patnáct, dvacet kilometrů daleko. U lesa, ve kterém jsem nikdy dřív nebyla.
A já vyrazila. Nutno podotknout, že bylo ke konci října, stíny se prodloužily, slunce zapadalo už někdy v půl šesté a tma padla hned vzápětí. Ale protože bylo teprve dopoledne, ani trochu mě to netrápilo a vydala jsem se do hlubin lesa. Byl částečně jehličnatý, částečně listnatý a protkaný pěšinkami od zvěře. A po těch jsem se neohroženě vydala. Značené cesty? Ty nejsou nic pro mě!
Každá větvička mi připadala jako strašidelná panenka
V poledne jsem zbaštila chleba, odpoledne energetickou tyčinku. Voda z mé láhve taky zmizela. Když byly asi čtyři hodiny, rozhodla jsem se vrátit. Ale ouha! Tak nějak jsem nevěděla, kde jsem! Tušila jsem, že jsem šla na východ, takže teď na západ? Stíny se prodlužovaly, ale ještě pořád jsem nepanikařila: „Jsem přece v Česku, tady se ztratit nemůžu!“ opakovala jsem sama sobě a uháněla po pěšině směrem ke slunci.
Najednou pěšina skončila. Kam dál? Nepropustné roští vlevo, podivně zkroucené větve vpravo. Začala jsem se přes ně přelézat, ale chytaly mě za kalhoty a nikam jsem se neposunula. Přicházela tma. Zkusila jsme jít doleva, po čtyřech jsem se prodírala roštím, když tu jsem zahlédla světélko. „Hurá, nejsem tu sama!“ a koukala jsem ho dohnat. Jak se ale objevilo, tak zmizelo.
Nakonec jsme se rozhodla vrátit po vlastních stopách. Zkoušela jsem si svítit mobilem, ale brzy se vybil. Tma byla jako v pytli. A pak jsem zahlédla cosi visícího na větvi přede mnou, vypadalo to jako panenka. Kousek dál další a pak další… A pak se začaly ozývat divné zvuky. V hlavě se mi začaly přehrávat všechny strašidelné filmy, a i když na duchy a čarodějnice nevěřím, stejně si člověk říká: „…co kdyby…“ Potácela jsem se černým lesem, každá větvička mi připadala jako strašidelná panenka, každý zvuk mě děsil, připadal jsem si úplně jako ve filmu Blair Witch.
Jak to dopadlo? Jak jinak než dobře. Světýlko se znovu objevilo a já k němu odpajdala skoro v mrákotách. Byla to hájenka s milými staršími manžely, kteří se mému vyprávění ze srdce zasmáli: „Panenky z větviček na stromě? Ale to snad ne! Tady se žádné čarodějné kejkle neodehrávají!“ Měla jsem se tam jít druhý den podívat, ale na to jsem moc velký zbabělec. Co kdyby tam opravdu byly!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
