Facebook
Instagram
Začátek září má v mnoha případech zvláštní význam. Jste-li studenti nebo žáci, znovu se ponořujeme do učení, jste-li rodiče, snažíte se začátek školního roku zvládnout se zdravým rozumem. Anděla nepatří ani do jedné z těchto kategorií. Září jí připomíná spíše to, oč vlivem času přišla.
Můj život je trochu jiný, zvlášť v porovnání s vrstevníky, kteří dovedou tak nějak přirozeně běžet s časem. To já neumím a čím jsem starší, tím více a úpěnlivěji se mi stýská po dobách, kdy jsem ještě chodila na základní nebo střední školu a byla dítětem na plný úvazek. Sice brzy oslavím čtyřicítku, avšak mému skutečnému já je v mnoha ohledech spíše s bídou šestnáct.
Moji spolužáci zestárli, já jsem pořád mladá
Když jsem před mnoha lety nastupovala do školy, moc se mi nechtělo. Jiné děti se těšily, já jako bych tušila, že půjde spíše o potíže. A také ano. S učiteli to nebylo lehké a v kolektivu mě také ráj nečekal. Dnes však na tyto chvíle nostalgicky vzpomínám a nejraději bych se k nim vrátila. Kéž by tak existovalo cestování časem a já mohla zpět! V dospělém životě se mi totiž nelíbí a obávám se, že si na něj nikdy nezvyknu.
Čas od času projdu na sociálních sítích profily bývalých spolužáků a nestačím se divit, jak někteří postupují. Kdekdo si pořídil děti, rodinu, leckoho na první pohled ani nepoznám. Moje bývalá nejlepší kamarádka vypadá na 45, jiný spolužák dokonce na padesátiletého taťku… Ano, už nám je dost, jenže mně každý hádá maximálně šestadvacet. A to není zdaleka jediná věc, která jakoby se zasekla. Nezměnila jsem se totiž od základky ani o trošku. Konfekční velikost 34, a dokonce obdobný styl. Vždyť občas nosím i trička s obrázky a vůbec mi to nevadí. Jenže čas tím stejně nezabrzdím, a to je zlé.
Nejraději bych do smrti zůstala studentkou
Kdekdo mi sice závidí, že vypadám mladě, jenže... K čemu je dobré jako mladice vypadat, když vás datum narození v občance stejně žene neúprosně vpřed? Vadí mi například, že se jako dospělá musím starat i o věci, kterým vůbec nerozumím, nebo že už nemohu být studentka s výhodami.
Těžce nesu také to, jak lidé z mého okolí zestárli, jak ze středního věku spadli do důchodového. To, že čas nelze zastavit. A když si jen pomyslím, že například ze základky jsem venku více než dvacet let, jde mi mráz po zádech. Moji dávní spolužáci patří vesměs k té šťastné skupině lidí, která bere střední věk za produktivní. Já ale ne.
Živím se sama, pracuji až se ze mě kouří, a na nic už pak nemám čas. Ve volných chvílích proto raději vzpomínám na dětství, takže si třeba i pořád dokola pouštím své tehdejší nejoblíbenější PC hry nebo animované seriály. To jediné mi dává iluzi bezpečného domova a klidu, života, do něhož patřím a z něhož mě čas tak necitlivě odvolal.
O vztahy s vrstevníky nemám zájem
Přátelé sice tvrdí, že bych měla radikálně změnit život, jít k někomu pracovat, poznávat nové kolektivy, zadat se… Jenže já po ničem z toho netoužím. S vrstevníky si nerozumím a o vztahy do postele zájem nemám. Před padesáti lety mělo alespoň ještě hodnotu manželství z rozumu, protože lidé se vesměs nerozváděli. Jenže dnes? Jeden měsíc se vezmou, druhý jdou od sebe a pak ty potíže! O dětech z nestabilních vztahů raději nemluvím.
Proč ale ani po této dospělácké úloze, a sice roli rodiče, netoužím, to nevím. Možná právě proto, že ve skutečnosti bych byla nejraději sama dítětem, tudíž nemohu být dospělým. Kdo ví. Ať už je ale se mnou cokoliv jinak, minimálně jedno období mi každý rok znovu připomíná, že čas neúprosně běží. Je to začátek září.
