Facebook
Instagram
Paní Radka by už mohla jít do důchodu, ale má jiné plány. Práce ji baví a nechce se jí vzdát. Když doma oznámila své rozhodnutí, všichni se na ni naštvali.
Ten příběh začal loni. Moje rodina si uvědomila, což pro mě nebyla dobrá zpráva, že brzy budu moci odejít do zaslouženého důchodu. A rozhodli se, že si o tom se mnou musí promluvit. Došlo k tomu u nedělního oběda.
Naplánovali mi všechno
„Konečně se postaráš o dům, jak se patří. V poslední době tu moc nejsi. Ráno zmizíš a vracíš se až odpoledne. Musím všechno zvládat sám. Někdy se cítím víc jako uklízečka než jako chlap,“ oznámil můj muž František (62).
„Budeš moci trávit čas s vnoučaty. Naše současná chůva je hrozná. Děti se nemůžou dočkat, až ji nahradíš,“ přidala se moje dcera Agáta (32).
„To je přesně ono. Takže, mami, začni si dávat dohromady dokumenty a co nejdřív je odnes na sociálku. Je lepší to udělat teď, než to odkládat. V té instituci je takový chaos, že se nedá předvídat, jak dlouho bude trvat, než rozhodnou,“ dodal můj zeť Petr (33).
Šel mi z toho mráz po zádech.
„Počkejte chvíli, možná byste se měli nejdřív zeptat, co si o tom myslím já... Chci vůbec do důchodu?“ protestovala jsem a dala si ruce v bok.
Dívali se na mě překvapeně.
„Jak to myslíš? No jasně, že chceš! Kdo by chtěl pracovat, když může odpočívat doma?“ pokrčila rameny Agáta.
„Přesně tak. Nech toho žertování a začni si dávat dohromady dokumenty. Petr má pravdu. Je lepší to mít za sebou co nejdřív,“ prohlásil Franta.
„Přemýšlím o tom,“ zamumlala jsem.
„Přemýšlíš? Není o čem přemýšlet, musíš jednat!“ rozčílil se.
Asi bych mu něco řekla, ale raději jsem se kousla do jazyka. Chtěla jsem, aby naše rodinné setkání neskončilo velkou hádkou. Sesbírala jsem nádobí a šla do kuchyně.
Nechtěla jsem jít do důchodu
Popravdě řečeno, dost mě naštvali. Na rozdíl od toho, co si moje dcera myslela, jsem neměla chuť odejít do důchodu. Milovala jsem svou práci a neplánovala se jí vzdát.
Představa, že budu zavřená mezi čtyřmi stěnami, mě děsila. Snažila jsem se ty myšlenky na blížící se podzim života vyhnat z hlavy. Bohužel nebylo úniku – musela jsem tomu čelit. Nedávné rozhovory s rodinou mi připomněly, že když oni vědí o mém nároku na důchod, můj šéf to brzy zjistí taky. Pravděpodobně mě pozve na rozhovor a poděkuje mi za spolupráci.
Slyšela jsem podobné příběhy od jiných. Mnoho mých přátel, jakmile dosáhli důchodového věku, ztratilo práci ze dne na den. Důvodem byla potřeba uvolnit místa pro mladší generaci.
Takový je život, s tím nic nenadělám...
O dva týdny později se mé obavy bohužel naplnily. Sekretářka mi vážně oznámila, že mě šéf očekává ve své kanceláři. Šla jsem na to setkání jako na popravu. V duchu jsem si představovala, jak mi děkuje za spolupráci a přeje hodně štěstí v důchodu. Když jsem překročila práh jeho kanceláře, seděl nad mými dokumenty.
„Víte, paní Radko, máme tu pár věcí, které bychom měli probrat. Podle toho, co tu mám, se blížíte k důchodovému věku,“ řekl, aniž by zvedl oči od papírů.
„No, bohužel ano...“ odpověděla jsem a sklonila hlavu.
Šéf se na mě pozorně podíval.
„Něco vám vadí?“ zeptal se.
„Co by mi mělo vadit? Cítím se skvěle, mám hodně energie. Ještě nechci do důchodu...“ rozčílila jsem se.
„To rád slyším!“ vložil se do toho, aniž by mě nechal domluvit.
Cítila jsem se oceněná
„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„To je skvělá zpráva! Doufal jsem, že s námi zůstanete ještě nějaký čas.“
„Opravdu?“
„Jistě! Patříte k našim nejcennějším a nejspolehlivějším zaměstnancům. To je dneska vzácnost.“
„Víte, snažím se dělat svou práci co nejlépe,“ řekla jsem, červenajíc se spokojeností.
„To vím. Proto by nebylo snadné najít za vás náhradu. Mladá generace chce vysoké platy, ale nechce vynakládat příliš mnoho úsilí. V tom jste výjimečná.“
„Děkuji za ocenění mé práce.“
„To je samozřejmost. Takže nepředpokládám, že v blízké budoucnosti odejdete do důchodu...“
„V žádném případě! Za pár let o tom možná budu uvažovat. Ale teď na to nejsem připravená.“
„Tak to máme vyřešené,“ usmál se a zavřel složku s mými dokumenty.
„Tak co, rozhodla ses? Odcházíš, nebo zůstáváš?“ zeptala se šeptem sekretářka, jakmile jsem vyšla z kanceláře šéfa.
„Zůstávám, samozřejmě že zůstávám!“ zvolala jsem radostně a objala ji.
Byla jsem tak šťastná, že mě šéf ocenil a chtěl, abych u něj dál pracovala.
Můj muž to nečekal
Když jsem přišla domů, byla jsem plná radosti a pozitivní energie. František si toho okamžitě všiml. V posledních dnech jsem byla pořád nespokojená, všechno mě rozčilovalo a byla jsem na něj nepříjemná. Ale teď jsem ho chtěla hned obejmout.
„No podívejme, podívejme, muselo se ti stát něco dobrého!“ řekl s širokým úsměvem.
„Ano, měla jsem opravdu příjemný rozhovor se svým šéfem,“ usmála jsem se.
„Opravdu?“
„Ano. Ukázalo se, že jsem skvělá zaměstnankyně. Téměř nenahraditelná.“
„No, to je pro něj špatná zpráva. Protože ať se mu to líbí nebo ne, stejně bude muset najít někoho, kdo tě nahradí. Brzy půjdeš do důchodu...“
Rychle jsem mu vysvětlila nedorozumění a oznámila, že do důchodu neplánuji odejít. Nevidím důvod.
„Cože?“
„Přesně tak. Řekla jsem šéfovi, že plánuji pracovat ještě několik let. Přijal to s velkým nadšením.“
„To musí být vtip. O tom jsme mluvili před dvěma týdny. Myslel jsem, že jsme se dohodli, že půjdeš do důchodu.“
„Ano. Vy všichni jste se rozhodli. Ale já mám jiné plány.“
„Jak to myslíš - my?“
„Ty, Agáta a Petr. Předpokládali jste, že odejdu z práce. Vaše představa byla, že se budu starat o dům a hlídat vnoučata.“
„Je to problém?“
„Ne tak docela. Ale nejsem připravena hrát roli super babičky a služky na plný úvazek jen proto, že vám to vyhovuje.“
„Mysleli jsme, že budeš šťastná...“
„No, spletli jste se,“ řekla jsem rozhodně.
Rodina se na mně naštvala
„Řekla jsi to Agátě?“ podíval se na mě překvapeně.
„Ještě jsem neměla příležitost. Řeknu jí to, až se uvidíme.“
„Ne, musíš jí to říct hned. Jak vím, Agáta už řekla chůvě, aby si hledala jinou práci. Kvůli tvému hloupému rozhodnutí teď bude mít problém.“
„Kvůli mně?“ byla jsem šokovaná, když jsem to slyšela.
„Ano, částečně. Nepředpokládala, že uděláš takovou hloupost...“
Měla jsem toho dost.
„Jestli chceš, zavolej jí sám. Nemám v úmyslu se omlouvat. Nic jsem neudělala špatně,“ řekla jsem a šla se do ložnice převléknout do pohodlnějšího oblečení.
Franta hned zavolal naší dceři. I když jsem neslyšela celý rozhovor, zdá se, že je přesvědčený, že jsem se zbláznila. Momentálně je na mě celá rodina naštvaná. Můj muž, dcera i zeť. Nejprve se mě snažili získat na svou stranu, přemluvit mě, abych změnila názor, ale když si uvědomili, že to neudělám, změnili taktiku.
Spikli se, dívají se na mě vyčítavě a snaží se ve mně vzbudit pocit viny – a to trvá už celé měsíce. Nic z toho ale nefunguje! I já si zasloužím trochu radosti a uspokojení. A přesně to mi moje práce poskytuje. Doufám, že to moje rodina nakonec pochopí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
