Facebook
Instagram
Boženin zeť se nabídl, že jí bude obstarávat nákupy, protože se jí špatně chodí. Jenže si všimla, že když mu dá větší obnos peněz, donese jí malý nákup a tvrdí, že mu nic nezbylo. Účtenku nikdy neviděla a dceři se to bojí říct.
Ještě před rokem jsem byla poměrně vitální. Chodila jsem každý den na procházky, a hlavně na nákupy. Jenže pak jsem upadla a od té doby mám problémy s kyčlí.
Dcera se rozhodla mi pomoci s nákupy
Dcera Alena (39) je jediná z mých čtyř dětí, která bydlí poblíž a nabídla se, že mi bude s manželem pomáhat. „Budeme ti jezdit na nákupy, hlavně nikam nechoď sama, víš, jak špatně chodíš,“ volala mi a dělala si starosti. První dva nákupy skutečně udělala s Alešem, pak mi volala, že má pro mě novinu.
„Jsem těhotná, třetí měsíc. Akorát mám problémy, tak musím ležet. Bude za tebou jezdit jen Aleš, jo?“ oznámila mi a já se spolu s ní radovala z miminka. Když zeť přišel poprvé, dala jsem mu seznam potravin a mezitím jsem si volala s Alenkou.
Zeť mi z peněz na nákup nic nevracel
Když dorazil, vyskládal mi nákup na stůl a řekl, že mu musím příště dát víc peněz, protože mu to skoro nestačilo. Trochu ve mně hrklo, myslela jsem si, že jsem mu dala dost navíc, a cítila jsem se hloupě. Nechtěla jsem, aby za mě musel něco doplácet.
Napříště jsem mu tedy dala o hodně víc peněz. Aleš donesl nákup a odešel. Když jsem se tak koukala na tu hromádku, ať jsem počítala, jak jsem počítala, nemohlo to být víc než za čtyři stovky, přitom jsem mu dala tisícovku. On mi ale nazpět nic nevrátil a účet od toho neměl. Myslela jsem na to skoro celý den. „Přece by mě neokradl,“ říkala jsem si v duchu, a uvažovala jsem dokonce nad tím, že jsem se spletla a dala mu méně.
Jsem si jistá, že mě okrádá
Při další návštěvě jsem mu dala opět tisícovku a ptala se, jestli mu to stačí. „Mělo by. Jídlo teď hodně podražilo, nebojte, kdyžtak vám vrátím,“ usmál se na mě.
„Tak mi dones účtenku, abych věděla, jestli ti mám ještě něco doplatit, kdyby to nestačilo,“ stihla jsem na něj ještě zavolat, než za sebou zabouchl dveře. Aleš ale opět přinesl nákup a účtenka nikde. „Já jsem pospíchal, tak jsem ji zapomněl vzít. Zbylo mi asi deset korun, ty jsem nechal v autě, od cesty,“ vysvětlil mi. Přišla jsem si jak blázen. Říkala jsem mu, že mu muselo z nákupu něco zůstat, ale začal se zlobit, co tím naznačuji, ať si prý nevymýšlím.
Volala jsem večer Alence, ale povídala, že má starosti o miminko, tak jsem jí nechtěla přitěžovat. Navrhla jsem Alešovi, že bych jela s ním, ale utrhl se na mě, že pospíchá a já chodím pomalu. Sama bych do obchodu jít nezvládla. Jsem si jistá, že mě vlastní zeť okrádá, jenže na to nemám důkaz. Co teď s tím?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
