Facebook
Instagram
Paní Iva žije s manželem na vesnici. Nic jim nechybělo, dokud nepřišla pandemie a jejich vlastní děti je přestaly navštěvovat. Oba teď mají strach, ne ani tak o zdraví, jako o budoucnost.
Jmenuji se Iva a velice ráda si čtu vaše články a příběhy lidí. Někdy se tomu s manželem zasmějeme, jindy soucítíme s těžkými osudy. Nynější situace mě dohnala k tomu, abych vám i já popsala, jak to zvládáme.
Nic nám nechybělo
S manželem Josefem jsme spolu celý život. Znám ho už od svých patnácti let a byl to vždy muž mého života. Společně jsme vychovali tři děti a užívali si vnoučata. To se změnilo začátkem tohoto roku.
Radost nám dělala vnoučata
Bydlíme v baráčku na vesnici, řekla bych, že na svůj věk jsme oba velice čilí. Já si pěstuji zeleninu, zavařuji kompoty a Pepa pořád něco kutí. Oba jsme si vždy užívali, když k nám přijely naše děti, a nejlépe, když se sešli všichni najednou.
Tomu ale počátkem prvního nouzového stavu odzvonilo. Děti o nás měly strach a snažily se nám pomoci, na druhou stranu to ale dělaly tak, že nám třeba nákup nechávaly na rohu domu nebo s námi mluvily z dálky. Víme, že jsme oba v rizikové skupině, ale jak jsme osaměli, bylo to nesnesitelné. Za celé léto jsme měli všehovšudy čtyři návštěvy, pak to děti opět omezily, s ohledem na naše zdraví, aby nás neohrozily. Už jsme se s Pepou rozzlobili, zvali jsme je k nám pořád, protože ta samota je pro nás horší než vir.
Nevíme, co bude dál
Ujišťujeme je, že jsme zdraví a ničeho se nebojíme, ale je to strašně těžké. Nedávno nám volal nejmladší syn Zdeněk a říkal, že jsou v karanténě, školy zavřené, nechce k nám vůbec přijet. Dcera také, řekla, že se uvidíme až za čtrnáct dní. Ty uběhly, pak volala, že až další týden, a já se bojím, že vnoučata neuvidíme vůbec.
Je pravda, že manžel je vyléčený onkologický pacient, a tak ho nechtějí ohrozit, on to ale tak vůbec nebere. Měl teď jít na kontrolu a vše se zrušilo kvůli pandemii, tak se vztekl a začal se oblékat: „Když nejedou oni k nám, pojedeme my k nim, nachystej se“ a já volala dceři, že za chvíli přijedeme, ta nám to ale zatrhla, že jsme se zbláznili. „Všichni začínají být nakažení, zůstaňte doma a vydržte to. Co potřebujete, to vám dovezu.“ Ale my potřebujeme rodinu a tu nám nic nenahradí. Ten strach, jestli se ještě uvidíme, je strašný.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
