Facebook
Instagram
Anna byla tak zaslepená láskou, že si nevšimla, jaký je její manžel líný pecivál. Zjistila to až příliš pozdě. Pak si postěžovala své tchyni, která přišla s nečekaným návrhem.
Můj manžel byl líný a pohodlný člověk, který všechny povinnosti házel na mě. Proto jsem tchyni vyčítala, že z něj vychovala takového sobce.
V našem domě panovala rovnost
V mé rodině neexistovalo rozdělení na ženské a mužské práce. Oba rodiče chodili do práce, vydělávali peníze, starali se o domácnost, nakupovali a pečovali o děti. Uměla jsem otevřít zavařovací sklenici, utáhnout uvolněný šroub nebo zatlouct hřebík do zdi, abych pověsila rodinnou fotografii. Můj bratr dokázal zašít ponožky, pověsit prádlo a žehlit.
Naši rodiče nás vychovávali k samostatnosti a soběstačnosti. Byli také skvělým příkladem láskyplného vztahu – navzájem se respektovali, uměli spolu o všem upřímně mluvit a vnímat potřeby toho druhého. Já i můj bratr jsme doufali, že jednou také budeme mít vztahy založené na vzájemném respektu a porozumění.
Samozřejmě jsem nebyla naivní. Věděla jsem, že ne všechny rodiny jsou takové a ne každý si cení stejných hodnot jako moji rodiče. Věřila jsem však, že mám skutečný vliv na formování svého života a lidí, kterými se obklopuji. Znala jsem svou hodnotu a uměla za sebe bojovat. Respektovala jsem ostatní a totéž jsem očekávala od nich.
Byla jsem zaslepená láskou
Oldřicha (32) jsem poznala úplnou náhodou. Jedna z jeho sester mě pozvala na studentskou párty, kde byl i on. Hned mě zaujal a ani já mu nebyla lhostejná. Bavili jsme se spolu až do konce večírku a pak jsme se začali vídat pravidelně.
Byl milý, galantní, zdálo se, že rozumí ženám (koneckonců měl čtyři starší sestry) a uměl hezky vyprávět. Zamilovala jsem se do něj až po uši.
Říká se, že láska je slepá. A určitě to je pravda. Šíleně zamilovaná jsem ignorovala jisté varovné signály, které bych za normálních okolností postřehla.
Dnes vím, že už během našeho zasnoubení jsem měla před očima jasné signály, že můj budoucí manžel není takovým partnerem, jakého bych si pro sebe přála. Ale tehdy jsem je neviděla, viděla jsem jen jeho idealizovaný obraz...
Všechno uměl okomentovat
Když jsme začali s přípravami na svatbu, Oldřichova role se omezovala na vyjadřování přání, vydávání rozkazů a stížnosti na všechno. Dělal to chytře, takže jsem si nemyslela, že si stěžuje. Dokonce jsem oceňovala jeho starostlivost. Například mým snem bylo mít k svatebním šatům dlouhý závoj. Když jsem se o tom zmínila Oldřichovi, řekl, že to nepřipadá v úvahu.
"Ale já opravdu chci závoj..."
"Miláčku, to je strašně nepraktické!"
"Svatba nemá být praktická. Je to jediný takový den v mém životě. Chci vypadat výjimečně!"
"Přesně tak. Není nic výjimečného na dlouhé bílé zácloně, která se táhne za nevěstou."
"Jak to myslíš?" podivila jsem se.
"Hned se to zašpiní, někde se to zachytí a tak dále..."
"Ale nevěsty přece chodí k oltáři se závojem."
"Neboj. Kadeřnice ti udělá krásný účes, ozdobí ho květinami a budeš vypadat úchvatně! Nepokazme to závojem."
A tak jsem se nechala přemluvit. Nebylo to naposled...
Doma byl pánem a vládcem
Po svatbě jsme si pořídili vlastní domek se zahrádkou. Oba jsme pracovali a naše příjmy byly nadprůměrné, takže jsme si mohli dovolit drobný luxus. První měsíce společného života jsem viděla jako šňůru šťastných okamžiků, pak mi pomalu začaly padat klapky z očí. Bohužel jsem až příliš pozdě začala opravdu vidět muže, kterého jsem si vzala.
Oldřich přišel z práce a... odpočíval. Ale předtím, než se usadil na gauči, očekával jídlo a obsluhu. Zpočátku jsem s radostí běhala z kuchyně s jídlem pro svého milého, ale pak... Už bylo pozdě. Rychle si na to zvykl a nehodlal měnit své návyky.
"A kde je polévka?"
"Neměla jsem čas udělat dvě jídla."
"Ale budu mít hlad!"
"No, znáš cestu do kuchyně, můžeš něco uvařit."
"Ha ha, jsi vtipná, miláčku. Víš, že neumím vařit."
"Nikdy není pozdě se to naučit. A až dojíš, ukliď po sobě. A zapni myčku."
"Miláčku, jsem unavený a nevím, jak na to. Ty to uděláš lépe."
A tím končila diskuse na téma domácích prací. Pak přišly děti a pro mého muže bylo samozřejmé, že si vezmu rodičovskou dovolenou a postarám se o ně. Rozhodl se, že mi v plnění mateřských povinností nebude překážet. Pro jistotu se z práce vracel pozdě a obsazoval své obvyklé místo na gauči. Gauč okupoval i v noci, zřejmě mi nechtěl překážet při kojení...
Vše jsem zvládala sama
Naštěstí, když děti trochu povyrostly, Oldřich se konečně cítil jako otec a ve svém volném čase se jim věnoval. Bral je na procházky, na pískoviště nebo na hřiště, později je učil jezdit na kole nebo hrát fotbal. V neděli s nimi chodil na bazén. Ale vodit je do školky a později do školy, přivádět je domů a chodit na třídní schůzky, tak to jsem musela já. I když už jsem se vrátila do práce.
Naštěstí se děti nepotatily. Jak Péťa (7), tak Eliška (6) mi ochotně pomáhali, byli od malička naučení uklízet po sobě a dbát na pořádek. Chodili se mnou na nákupy, pomáhali při přípravě jídel a mytí nádobí, asistovali při věšení a sbírání prádla, dokonce skládali vyžehlené oblečení a ukládali ho na police. Byla jsem na ně opravdu pyšná.
Přestože jsem prakticky sama pečovala o děti, kombinace s prací a vedením domácnosti mě velmi vyčerpávala. Cítila jsem se stále unavenější a potřebovala jsem si promluvit s někým, kdo by mě pochopil. Jedinou kandidátkou na takový rozhovor byla tchyně. Proto jsem ji pozvala k nám na víkend.
"Děti rostou jako z vody," řekla tchyně, když sledovala děti nad talířkem s jablečným koláčem.
"To je pravda, jsem na ně pyšná," usmála jsem se.
"Ale vypadáš unaveně," všimla si.
"Ano... Upřímně řečeno, už mám toho dost. A nejvíc toho lenocha, který se vyklubal z tvého syna..."
Tchyně mě podpořila
Vyprávěla jsem tchyni, jaký je náš rodinný život. Nevypadala překvapeně, ale očividně mě upřímně litovala.
"Aničko, moc se omlouvám. Selhala jsem. Rozmazlila jsem Oldřicha až moc. Byl nejmladší, jeho čtyři starší sestry a já jsme za něj dělaly všechno. A teď si myslí, že ženy jsou tu od toho, aby mu sloužily."
"No, nelze popřít, že jste vychovaly lenocha," souhlasila jsem s ní.
"Ale mám nápad! Blíží se prázdniny. Vymyslíme nějakou hezkou dovolenou. Nedávno jsem viděla skvělou nabídku v cestovní kanceláři, ukážu ti ji."
"Mám jet s Oldřichem na dovolenou jako za odměnu?" podivila jsem se.
"Jako za odměnu a na dovolenou. Ale ne s Oldřichem. Se mnou. A Oldřich stráví dovolenou s dětmi."
"Oldřich s dětmi? To si děláš legraci, že?"
"Ne, myslím, že dva týdny s vlastními dětmi si Oldřich užije."
"Ale on to nezvládne..."
"Zvládne. Upozorním jeho sestry, aby nad ním diskrétně bděly. Ale s tím, aby se nenechaly vtáhnout do péče o děti."
"Já nevím... Zní to příliš dobře, než aby to byla pravda!"
"Bude to úžasné, uvidíš!" ujistila mě tchyně.
O měsíc později jsme ležely u hotelového bazénu a popíjely koktejly. Cítila jsem se úžasně, nemusela jsem se o nic starat, připravovat jídla, uklízet... Sluníčko svítilo a počasí nás rozmazlovalo. Když jsme měly chuť, šly jsme na pláž poslouchat šumění moře. Tchyně občas mluvila s některou ze svých dcer. Oldřich si prý vedl stále lépe... Pak zavibroval můj telefon. Zpráva od mého manžela byla stručná: "Miláčku, omlouvám se. Byl jsem špatný chlap. Užij si odpočinek."
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
