
Když Bářina tchyně řekla, že odjede do Švédska, aby vydělala peníze a pomohla rodině, znělo to jako dobrý nápad. Místo peněz však přišlo zklamání. Po měsících ticha tchyně všechny šokovala oznámením, že se zamilovala a peníze potřebuje na svůj nový začátek.
Když nám tchyně oznámila, že odjíždí pracovat do Švédska, tvrdila, že je to pro dobro rodiny. Chtěla tam vydělat peníze a pomoci nám. Byla jsem ráda, protože naše situace nebyla lehká. Máme jedno dítě, hypotéku, já jsem bez práce a manžel sotva dokázal zaplatit účty.
Tchyně odjela za prací
Jednoho dne nám tchyně s vážnou tváří oznámila, že odjíždí. Její známá v Malmö jí prý sehnala práci. Překvapilo mě to, netušila jsem, že uvažuje o něčem takovém. Můj manžel se jí zeptal, kdy se takhle rozhodla, a ona odvětila, že dnes ráno. Nechtěla se prý dívat, jak se trápíme. Ve Švédsku si vydělá víc a bude nám posílat peníze.
Vzhledem k naší finanční situaci, kdy mi právě skončila smlouva na dobu určitou ve školce a manželovy příjmy sotva stačily na složenky, byla představa finanční pomoci lákavá. Tchyně dodala, že odjíždí už v neděli večer, a už o tom nechtěla diskutovat.
A tak jsme ji v neděli doprovodili na nádraží. Byla tvrdohlavá, nechtěla letět, prý je autobus bezpečnější. Nevadilo jí, že to trvá víc jak patnáct hodin. Když nastoupila do autobusu a zamávala nám, bylo to naposledy, co jsme ji viděli.
Spoléhali jsme na tchyni
Zpočátku nám občas zavolala. Tvrdila, že je unavená, ale vydělává dobře. Vyprávěla o novém životě v Malmö, o kolegyních a majitelce bytu, kde bydlí. A slíbila, že nám pošle peníze. Jenže uplynul týden, pak měsíc a na účtu stále nic nebylo.
Blížily se Vánoce a já doufala, že se třeba něco změní. Že pošle balíček, peníze nebo aspoň pohled. Sotva jsme měli na jídlo, o dárcích pro syna jsme si mohli nechat jen zdát. Začala jsem prodávat nepotřebné věci na internetu.
Jednou večer tchyně zavolala. Upřímně jsem jí řekla, jak těžké to máme. Znovu slíbila, že nám brzy pošle peníze, že má něco našetřeno. Manželovi se po mém vyprávění ulevilo a prohlásil: „Říkal jsem, že máma na nás nezapomněla.“ Přesto nedorazila ani koruna.
Tchyně se zamilovala
O Vánocích se vůbec neozvala, ani nereagovala na naše zprávy. Manžel ji postupně přestal omlouvat. Rostlo v něm zklamání, které se snažil skrývat, ale moc mu to nešlo.
Jednoho večera zazvonil telefon, volala tchyně. Manžel to zvedl a dlouho jen poslouchal. Pak vybuchl a já slyšela útržky jeho vět, které mluvily za vše. Zeptal se jí, jestli to myslí vážně, když se po půl roce ticha ozve jen proto, aby oznámila, že se zamilovala a už se nevrátí. A že peníze potřebuje na nový začátek? To byla poslední kapka. Vypnul telefon a jen mlčel.
Nový začátek
Druhý den jsme zabalili její věci do krabic a zanesli jsme je do sklepa. Z pokoje, ve kterém bydlela, jsme udělali hernu pro našeho syna. Přestala jsem čekat na zázrak. Manžel se na čas uzavřel do sebe, ale postupně se z toho dostal. Našla jsem si práci ve večerce kousek od nás. Nebylo to nic světoborného, ale přineslo nám to alespoň nějaké peníze.
Naučili jsme se spoléhat jen sami na sebe. Náš život, ačkoliv nebyl snadný, se zase začal odvíjet svým vlastním tempem, bez čekání na pomoc, která nikdy nepřijde.
Občas přemýšlím nad tím, jak může žena takhle opustit rodinu. Jak může odjet a rozhodnout se, že se už nevrátí. Pak si vzpomenu na její výraz v den, kdy nám to oznámila. Jako by už tehdy věděla, že v cizině zůstane. Neodpustila jsem jí. Možná ji jednou pochopím. Jistě, každý má právo na štěstí, ale nemělo by to připravit o štěstí někoho jiného.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




