
Blanka je rozvedená a už dva roky šťastná po boku nového partnera. Jenže menopauza jí obrátila život naruby – především ten intimní.
Tolik bych si přála, aby všechno bylo jako dřív. Jenže čím dál víc se bojím, že se z téhle situace bez zázraku nedostanu. A nejvíc se děsím toho, že se mnou Luděk ztratí trpělivost a najde si jinou, mladší.
Přišlo to náhle
Nikdy jsem nebyla z těch žen, které berou sex jako povinnost. Naopak! Po rozvodu jsem prožila několik žhavých románků, ale teprve s Luďkem jsem cítila, že jsem našla toho pravého. Oba jsme byli naladění na stejnou vlnu – bláznivě zamilovaní, vášniví, plní energie a stále při chuti... A pak se to najednou zlomilo. Doslova ze dne na den! Mé tělo mě jednoduše zradilo.
„Jsem unavená, dneska ne,“ říkala jsem čím dál častěji. Luděk byl zmatený, a já snad ještě víc. Nečekala jsem, že mě menopauza zasáhne tak náhle. Všechny moje známé prožívaly ony změny postupně, pozvolna. Já však začala cítit nechuť a někdy až odpor doslova ze dne na den. „Blani, co se děje?“ ptal se Luděk s obavami. A já nevěděla, co říct. Byla jsem zmatená. Jak poznat, jestli jde jen o dočasnou hormonální bouři, nebo o nevratnou změnu?
Tělo mě přestalo poslouchat
Věděla jsem, že i mně jednou zaklepe menopauza na dveře, ale čekala jsem návaly horka, nespavost, pár kilo navíc, výkyvy nálad. Tyto „klasiky“ se objevily, ale jen mírně a zvládala jsem je s přehledem. Naprostá nechuť k sexu mě ale zaskočila, nic podobného jsem nečekala a ani žádná z mých kamarádek to nezažila. Všechno, co s ním souviselo, mi začalo být protivné. Jako bych se jednoho dne probudila v těle někoho úplně jiného.
Nakonec jsem se Luďkovi svěřila. „Blani, jak ti můžu pomoct?“ ptal se starostlivě. Jenže já nevěděla. „Zkus zajít k doktorce, třeba ti něco předepíše, vždyť nejsi určitě jediná s podobným problémem. Neboj,“ povzbuzoval mě. Šla jsem. Ale moc mi nepomohla. Kvůli problémům s játry nemohu brát hormony, a tak zkouším bylinky, mastičky, gely, čaje, hormonální jógu, kapky na libido... ale pořád nic. A tak mám pochopitelně strach, že o Luďka časem přijdu.
Mám strach z konce
Když se ke mně Luděk večer přitulí, sevře mě panika. A to na mě nijak netlačí, nenutí mě. Naopak je velmi pozorný a ohleduplný – o to víc se cítím trapně. Dřív jsem se nemohla dočkat, až zhasneme světlo. Teď se modlím, aby rychle usnul. „Nechci tě do ničeho nutit,“ řekl mi nedávno, „ale hrozně mi chybíš.“ Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct.
I mně Luděk chybí. Chybí mi naše blízkost, objetí, sdílení… ale sex mi nechybí. A právě to je na tom nejsmutnější. Bojím se, že ho časem ztratím. Je to zdravý chlap, plný síly a „při chuti“, a já mu nemůžu dát, co potřebuje. Snažím se mu vycházet vstříc, ale když to dělám bez chuti, bez radosti, pozná to. Jsem prostě v pasti.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].