Facebook
Instagram
Marlon Brando je považován za jednoho z největších herců druhé poloviny 20. století. Držitel dvou Oscarů za filmy V přístavu a Kmotr prožil slávu i pády a znovu návrat na výsluní, hrál ve filmech skvělých i slabých, režisérům i kolegům dělal při natáčení problémy a rebelem byl i v životě. Měl nespočet milenek i milenců a 11 dětí, bojoval s mnoha démony, celý život trpěl bulimií, před zvědavci se ukrýval na svém ostrově u Tahiti. Narodil se před 96 lety, 3. dubna 1924.
Brandově komplikované povaze se nelze divit, narodil se do problematické rodiny: oba rodiče byli těžcí alkoholici, Marlon vyrůstal bez náležitě projevované lásky a hlavně bez dozoru, vychovávala ho ulice a různé gangy. Před pravděpodobným vězením, které by ho dřív nebo později čekalo, ho zachránila armáda, do níž ho povolali. Službu si odsloužil bez problémů, ale profesionálním vojákem se nakonec nestal a zlákalo ho herectví. Ostatně matka hrála ochotnicky, pokud zrovna nebyla opilá, tak k tomu neměl daleko…
Hvězda 50. let
Ve druhé polovině 40. let začínal na divadle a osvojil si tzv. Stanislavského hereckou metodu, která zdůrazňuje propojení psychických procesů a fyzického jednání i opětovné navození emocionálních pocitů své postavy. Svým hereckým stylem později inspiroval celou hereckou generaci 50. a 60. let, včetně Jamese Deana, Paula Newmana, Roberta De Nira, Ala Pacina, Jacka Nicholsona a dalších.
Zazářil ve světové premiéře slavného dramatu Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, kterou v roce 1947 režíroval na Broadwayi Elia Kazan. S Kazanem pak Brando natočil své nejdůležitější filmy z 50. let. Roli hrubiánského a neotesaného Stanleyho Kowalského z Williamsovy Tramvaje si v roce 1951 zopakoval i v Kazanově působivé filmové verzi. Byl to teprve druhý Brandův film a hned mu vynesl nominaci na Oscara. Tu sice neproměnil, ale okamžitě se stal hvězdou. Navíc šokoval i přitahoval svým projevem: nedbalou mluvou, přirozenými emocemi, živočišnou krásou, mužností i jemností, sexappealem. Ovlivnil také tehdejší módu: na plátně se několikrát objevil jen v bílém nátělníku a ženy šílely a muži ho hned napodobovali.
S Kazanem pak natočil film Viva Zapata! (1952) a zahrál si Marka Antonia v Mankiewiczově Juliu Caesarovi (1953) – oba filmy mu opět vynesly nominace na Oscara. Toho si odnesl až za třetí spolupráci s Kazanem, drama V přístavu (1954), které se odehrává ve zločinem prolezlých docích. Následovala řada dalších filmů, z Branda se stala obletovaná hvězda s velkými honoráři, spoustou milenek a vzhledem k jeho bisexualitě i milenců. Známý je třeba velkofilm Vzpoura na Bounty (1962) o slavné námořní vzpouře. V 60. letech ale následoval pozvolný pád, slabší filmy i jeho někdy nedobré výkony, protože hraní ho vlastně nikdy moc nebavilo, jak sám říkal. Získal pověst problematické hvězdy s rozmary, s níž není lehké pořízení; zastínili ho jiní herci a na začátku 70. let se zdálo, že je Brando vyřízený.
Kmotr a Poslední tango v Paříži
Pak ale přišel rok 1972 a s ním návrat na výsluní. V tomto roce byly uvedeny do kin dva filmy, v nichž Brando opět zazářil: Kmotr mu vynesl druhého Oscara a Poslední tango v Paříži další nominaci. Do Posledního tanga, příběhu zoufalého Američana, který si v Paříži začne anonymní sexuální vztah s mladou Pařížankou, si Branda vybral italský režisér Bernardo Bertolucci. Do titulní role Kmotra podle bestselleru Maria Puza si Branda vyvzdoroval režisér Francis Ford Coppola. Producenti a studio Paramount totiž o obsazení padlé hvězdy nechtěli ani slyšet, Brando musel dokonce absolvovat ponižující kamerové zkoušky. Nakonec studio souhlasilo a Brando se do role ponořil: nechal se v maskérně udělat starším a do pusy si vždy nacpal tampóny, aby pozměnil svoji tvář i mluvu.
Od některých zvyků však neupustil. Nerad se učil text, navíc byl dyslektik, proto při natáčení musely být všude nenápadně vyvěšené cedulky s textem jeho role. Brando si ale stejně vše měnil podle svého a rád improvizoval. Role Vita Corleoneho, šéfa mafiánské rodiny, je však jeho nejslavnější, navíc Kmotr patří k nejlepším a nejúspěšnějším filmům všech dob. Svého druhého Oscara si ale Brando osobně nepřevzal, dokonce ho odmítl a poslal místo sebe indiánskou aktivistku v pravém dobovém kostýmu s Brandovým manifestem, který mimo jiné obsahoval i nesouhlas se zkreslováním indiánů ve filmech a televizi.
Apokalypsa
S novou slávou ale Brando příliš šťastně nenaložil a ve filmu se pak už objevoval jen málo. Za zmínku stojí jeho role v dalším Coppolově filmu Apokalypsa (1979), dramatu z vietnamské války. Coppolovi však Brando opět způsobil starosti, protože tak ztloustl, že ho režisér natáčel raději jen vsedě nebo vleže a ve tmě, z níž vystupoval pouze Brandův obličej. Nakonec z toho ale byl působivý výkon, byť tentokrát jen na malé ploše v závěrečných scénách filmu.
Brando byl třikrát ženatý, měl mnoho mileneckých vztahů s ženami i muži, s věrností si hlavu nelámal. Měl nejméně 11 manželských i nemanželských dětí. Celý život trpěl bulimií i depresemi. Aby měl soukromí, koupil si u Tahiti ostrov. V roce 1995 spáchala jeho dcera Cheyenne sebevraždu (jejího přítele o pět let dříve zastřelil její nevlastní bratr Christian). Branda to velmi poznamenalo. Hrál pak už jen výjimečně a na veřejnosti se skoro neukazoval. Zemřel 1. července 2004 ve věku 80 let na selhání plic.
NA DALŠÍ SNÍMKY ZE ŽIVOTA MARLONA BRANDA SE PODÍVEJTE DO FOTOGALERIE:
Zdroje:
Peter Cowie: Kmotr – Neznámá fakta a dokumenty ke kultovnímu filmu
Peter van Gelder: Z filmu do filmu
Kol.: Encyklopédia filmu
https://en.wikipedia.org/wiki/Marlon_Brando
https://www.csfd.cz/tvurce/360-marlon-brando
