Facebook
Instagram
Bernardo Bertolucci, jeden z nejslavnějších italských filmových režisérů, se narodil před 79 lety, 16. března 1941 v Parmě (zemřel 26. listopadu 2018 v Římě). K jeho nejslavnějším filmům patří devíti Oscary oceněný Poslední císař a skandální drama Poslední tango v Paříži, v němž v hlavních rolích zářili Marlon Brando a Maria Schneider. Ta však neměla na natáčení a na režiséra nejlepší vzpomínky…
Jako spoluautor námětu se Bertolucci podílel v roce 1968 na slavném spaghetti westernu Sergia Leoneho Tenkrát na Západě. Jako režisér se proslavil na začátku sedmdesátých let filmy Konformista (1970) a Poslední tango v Paříži (1972); kontroverze vzbudila více než pětihodinová sága Dvacáté století (1976), v níž hráli Robert De Niro, Gérard Depardieu, Donald Sutherland či Burt Lancaster.
Triumf Posledního císaře
V roce 1987 měl premiéru Bertolucciho nejznámější film Poslední císař - o osudech posledního čínského císaře Pchu I, který vládl od roku 1908, tedy od necelých tří let, a po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1950 strávil devět let v nápravném zařízení kvůli „převýchově“. Poté pracoval jako zahradník a archivář.
Bertolucci směl jako první filmový tvůrce natáčet v Zakázaném městě v Pekingu a vytvořil nádherně barvitý, výpravný a intimní snímek s devatenácti tisíci komparzisty, na neobyčejných lokacích a v úchvatných dekoracích, bez speciálních efektů a technických triků nebo skandálních sexuálních a krvavých scén. Strhující podívaná slavila úspěch po celém světě. Byla korunována devíti Oscary včetně kategorií nejlepší film, režie, scénář, kamera, výprava či hudba. K režisérovým pozdějším filmům patří například Malý Buddha (1993) a Svůdná krása (1995).
Poslední tango v Paříži
Nejskandálnějším Bertolucciho filmem je erotické drama Poslední tango v Paříži, příběh Američana v podání Marlona Branda, který je čerstvým vdovcem a v existenciální krizi si v Paříži začne anonymní sexuální vztah s mladou Pařížankou, kterou hrála Maria Schneider. Námět k filmu vzešel přímo z Bertolucciho sexuálních fantazií, když prý „jednou snil o tom, že potká na ulici krásnou neznámou ženu, se kterou následně souloží, aniž by věděl, kdo je“.
Natáčení nebylo jednoduché, spolupráce s „padlou hvězdou“ Brandem děsila producenty, stejně jako tomu bylo v případě Kmotra, který měl premiéru ve stejném roce. Náladový Brando se nechtěl učit text a sám si ho upravoval, pokud mu nebyl po chuti. Maria Schneider se médiím svěřila, že Brandovy repliky byly běžně psány přímo na její nahé tělo, a to i kvůli hercově dyslexii.
Ponižující scéna
Podle Marie Schneider o slavné „máslové scéně“ nebyl ve scénáři ani řádek, celá byla improvizací, vymyšlenou v posledním okamžiku samotným Brandem. Ačkoliv byl celý „anální akt“ jen jako, Mariiny slzy jsou opravdové a zároveň jsou dokladem jejího šoku. Herečka se nikdy zcela nevyrovnala s tím, k čemu ji režisér nutil, a na natáčení filmu nevzpomínala ráda, jakkoli žádný slavnější nenatočila.
Film vyvolal skandál, v řadě zemí byl zakázán, u nás se mohl objevit až po roce 1990. Krátce po evropské premiéře byli Bernardo Bertolucci, producent Alberto Grimaldi, Marlon Brando i Maria Schneider obviněni soudem v Bologni z výroby pornografie. Všichni byli brzy zproštěni viny, ale Bertolucci na pět let ztratil veškerá svá občanská práva včetně práva volit. Dnes nám film tak skandální připadat nebude, ale tenkrát se psal rok 1972.
Zdroje:
Kol.: Encyklopédia filmu, Kol.: Lexikon světového filmu, https://www.csfd.cz/film/766-posledni-tango-v-parizi, https://en.wikipedia.org/wiki/Bernardo_Bertolucci
