Facebook
Instagram
Příběh jedné obyčejné rodiny z Česka, která musela stát tváří v tvář nejtěžšímu rozhodnutí v životě - nechat naživu obě dvojčátka, nebo nechat uspat to, které nemělo velké šance na kvalitní dožití? Redakce Lifee.cz měla možnost hovořit s rodinou, která dnes díky lékařskému týmu Centra fetální medicíny vychovává veselou a energickou holčičku. Verunka ovšem ví, že v bříšku měla sestřičku.
Dětský den v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí přilákal několik desítek rodin s dětmi, které se zde narodily z dvojčat. Ne náhodou bylo jeho motto „Setkání zázraků". Právě tento fenomén byl také ústředním tématem tiskové konference. Už deset let provádí lékaři v pražském Podolí operace přímo v děloze matky a s velkou úspěšností tak dětem zachraňují životy.
Dvojčata, která sdílí jednu placentu
Lékaři ze zdejšího Centra fetální medicíny provedli za deset let 253 unikátních zákroků a díky tomu se řadí mezi nejlepší svého druhu na světě. „Nejčastěji šlo o komplikace u jednovaječných dvojčat, která sdílí jednu placentu. Nejčastějším výkonem, ve 157 případech, je laserová operace pro transfuzní syndrom dvojčat. U 17 těhotných s vzácnou komplikací jednovaječných dvojčat jsme použili radiofrekvenční jehlu," uvedl na konferenci vedoucí lékař, MUDr. Lubomír Hašlík.
Redakce Lifee.cz měla možnost na místě hovořit s jednou z maminek, která zákrok v pražském Podolí absolvovala. Během našeho rozhovoru nechyběla její pětiletá dcera Verunka, která si atrakce na dětském dni užívala s velkou radostí. Na její fotografie s maminkou a tatínkem, ale také na celý průběh dětského dne, se můžete podívat v naší fotogalerii.
Verunka a její nenarozené dvojčátko
Co vás dnes přivedlo do Ústavu pro péči o matku a dítě?
Čekali jsme jednovaječná dvojčátka, holčičky, ale kvůli tomu, že nastal nějaký problém, jsem skončila na specializovaném oddělení v Olomouci. Po ultrazvuku se zjistilo, že jedna holčička je výrazně menší, a tak mě ve dvacátém týdnu poslali do pražského Podolí. Tady se na případy tohoto typu specializují.
Prodělala jste tedy nějaký zákrok?
Týden nás sledovali a zjistili, že ta menší holčička má špatné průtoky v placentě, v pupečníku. Nebylo to ideální a dali nám na výběr - buď necháme stav takový, jaký je, ale nikdo už nezaručí, jak to dopadne. Další možností byl zákrok, při kterém by té menší přerušili pupečník a uspali ji. Rozhodli jsme se pro druhou možnost. V bříšku mi sice zůstala, holčičky byly spolu až do porodu, ale ta maličká se přestala vyvíjet.
Za jak dlouho jste se vrátila domů?
Domů nás pustili už týden po zákroku, všechno bylo v pořádku. Jen jsme museli každý týden dojíždět do Olomouce na kontroly. Verunka se narodila přirozenou cestou jen týden před termínem, což je téměř ideální. Vlastně to nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Muselo být těžké udělat takové rozhodnutí.
Lékaři to opravdu nechali na nás, ale ano, těžké to bylo. V té době už mi bylo 42 let a předtím jsme měli ohledně těhotenství nějaké nezdary. Vlastně jsme to s partnerem brali jako naši poslední šanci. Bylo to buď, a nebo. Rozhodli jsme se dát šanci alespoň jedné holčičce. Páni doktoři jsou opravdu skvělí a všude je chválím. Moc lidí neví, že něco takového vůbec existuje. Nevěděla jsem to ani já.
Verunka (5) je tedy naprosto zdravá holčička?
Ano. Před třemi lety, když zde byl dětský den, jsme zde v Podolí byli na kontrole psychomotorického vývoje. Ten dopadl úplně v pořádku a od té doby je oficiálně považovaná za normální zdravé dítě, jen je z dvojčátek.
Verunka to od vás ví, že pochází z dvojčátek?
Ví to, ale říkáme jí to okrajově, přiměřeně jejímu věku - třeba, že měla sestřičku. Měli jsme také fotky z prvních ultrazvuků, kde je to vidět. Občas se o tom bavíme a ona si to nějak zpracovává. Bere to a chápe to tím svým dětským rozumem. Nediví se tomu, prostě to tak přijala.
Žádné skryté vzpomínky na dobu, kdy byla v bříšku, nemá?
Musím říct, že to prostě nosí v sobě. Neustále totiž vyžaduje něčí přítomnost, třeba nechce spát sama, a je hodně tulivá. Myslím, že má neustále ten pocit, že tam s někým byla. Odmalička má jednu hračku, slona, který má dva provázky a ona je má pořád v ruce, jako pupeční šňůru. Jakoby měla místo své sestřičky toho slona. Pořád ho vozíme s sebou, je to takový náš maskot. Asi to v ní nějaký vjem nechalo.
