Erik nemá nervy na svoje pubertální děti. Neplní svoje povinnosti, neustále se pošťuchují a neposlouchají. Erik našel způsob, jak situaci řešit...
U svých dětí nemám autoritu. Bohužel ji nemá ani moje manželka Vlaďka. Máme doma jasně nastavená pravidla a děti je často nedodržují.
Pořád se hádáme
Naše dvě děti si z domácích povinností těžkou hlavu nedělají. Syn má vynášet odpadkový koš a dcera vyklízet myčku. Dále si mají uklízet do skříně vyprané prádlo a udržovat čistotu ve svých pokojích. Jenže plnění těchto úkolů je nad jejich síly. Nikdy nic není hotovo. Pokaždé, když my rodiče požadujeme splnění, předchází tomu vyčerpávající hádka.
„Kamile, co ten koš? Už zase přetéká. Obleč se a dojdi s odpadky do popelnice, a je potřeba koš ve vaně umýt, když jsi ho nevynesl v momentu, kdy byl čistý,“ napomenula syna manželka. Jenže ten měl jako vždy spoustu argumentů, proč svoji povinnost nesplnil. Manželka čekala dlouhé dvě hodiny a syn s odpadkovým košem stále nešel.
Zoufalost nás rodičů nikdo nevidí
„Jsem unavená. Řekla jsem před dvěma hodinami Kamilovi, aby vynesl koš, a stále leží v pokojíčku a hraje počítačové hry. Má mě totálně na háku. Nechápu, jak mohli v parlamentu schválit, že se nesmí fyzicky děti trestat. Nikoho nezajímá psychický stav rodičů, kteří vychovávají pubertální děti,“ zlobila se manželka.
Syn nakonec vynesl odpadkový koš o půlnoci, přesně o devět hodin déle, než ho jeho matka upozornila na to, že nesplnil svou povinnost. Kdyby ho jeho matka neupozornila, koš by nebyl vynesený nikdy. A takto je to u nás neustále. Děti neposlouchají, dělají si, co chtějí, a mají nás na háku.
Našel jsem řešení a mám z něj radost
To samé dcera. „Kačko, nemám kam dávat špinavé nádobí. Proč jsi po příchodu ze školy nevyklidila myčku?“, zlobil jsem se. Dcera na mě kouká, jako by mi nerozuměla. Výraz absolutní ignorace. Potom, co myčku uraženě vyklidila, se beze slova obrátila a odešla do pokojíčku. Když jsem do jejího pokojíčku nahlédnul, došlo mi, že nemám dceru, ale prase. Na zemi se válelo oblečení.
Všude použité nádobí a hromady obalů od sušenek. Stejný stav byl i u syna v pokoji. „A dost,“ zakřičel jsem. Dětem jsem oznámil, že pokud nebudou splněny povinnosti, vypínám WiFi. Takže minimálně pětkrát v týdnu jsou bez připojení a mám z toho radost. Jsem zvědavý, jak dlouho bude dětem trvat, než jim dojde, že změna musí nastat u nich.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].



