Gabriela (34): Každou noc seděl ve vlaku. Nikdy nevystoupil – až jednou promluvil ke mně

Seděla jsem u okna, opřená čelem o studené sklo, a sledovala, jak se světla za Pardubicemi změkčují do špinavých šmouh. Bylo něco po půlnoci, v hlavě mi hučelo po celodenním psaní a ruce mi smrděly papírem a levnou kávou z automatu v redakci na Smíchově. Ten vlak jsem znala nazpaměť – stejné vrzání dveří, stejný šedý potah sedaček s flekem, co vypadal jako mapa nějakého zapomenutého ostrova.

A taky jeho.

Seděl vždycky o dvě řady dál a nikdy neměl zavazadlo. Jen kabát, i když bylo vedro, a ruce složené v klíně. Nepil, nečetl, nekoukal do telefonu. Jen se díval před sebe. Poprvé jsem si ho všimla někdy v zimě a od té doby tam byl pořád. 

Marie (34): Deník mé babičky odhalil tajemství, které navždy změnilo naši rodinu

Ten, co nikam nepatří

Nejdřív jsem si říkala, že je to nějaký noční hlídač, co se přesouvá mezi městy. Pak mi došlo, že nikdy nevystupuje. Ani v Kolíně, ani v Přelouči, ani v Chocni. Prostě seděl. A ráno… nevím. Já vystupovala dřív.

Měla jsem toho plný zuby. Ne jeho, ale té rutiny. Redakce, vlak, byt na Žižkově, kde soused každou noc mlátil dveřmi tak, že se třásly skleničky ve skříni. Ten chlap ve vlaku byl aspoň něco, co tu monotónnost narušovalo. Takový tichý otazník.

Nikdy jsme se na sebe ani neusmáli.

Elen (34): Pořídila jsem vánoční dárek v bazaru. Starožitný přívěsek v sobě ale skrýval neuvěřitelnou minulost

Porucha uprostřed tmy

Ta noc byla jiná už od začátku. Vlak sebou škubnul někde za Uherským Hradištěm a pak prostě zastavil. Tma venku byla hustá, žádná světla, jen občasný záblesk nějaké vzdálené lampy. Lidi začali remcat, někdo volal průvodčí, někdo si šel zapálit mezi vagóny.

A on se poprvé pohnul.

Přesedl si naproti mně. Bez ptaní. Bez slova. Jen si sedl a díval se na mě, jako bych byla článek, co si chce přečíst.

„Vy taky nikdy nespíte?“ řekl nakonec.

Měl hlas, který nezněl starý ani mladý. Prostě… neutrální. 

„Spím, když nemusím jezdit tímhle cirkusem,“ odsekla jsem. Byla jsem unavená a trochu protivná.

Přikývl, jako bych mu právě potvrdila něco důležitého.

Tobiáš (21): Přítelkyně mě vzala na večírek svých kamarádů. Byla tam spousta divných lidí, připadal jsem si jako v jiné galaxii

Vyprávěl příběhy, které neseděly

Začal mluvit o lidech. O ženě, co každé ráno běhá kolem řeky a předstírá, že ji někdo čeká doma. O klukovi, co si koupil byt na hypotéku a každou noc sedí na zemi, protože nemá nábytek ani chuť ho řešit. O novinářce, která píše o cizích životech, protože ten vlastní jí připadá moc prázdný.

Zarazila jsem.

Tohle je nějaký vtip?„ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Jen si pamatuju lidi.“

Venku zafoukal vítr a vlak se lehce zachvěl, jako by se chtěl rozjet, ale rozmyslel si to. V kupé bylo cítit něco zatuchlého, směs staré látky a něčího příliš sladkého parfému, co zůstal ve vzduchu jako ulepená stopa.

„A co si pamatujete o mně?“ vyhrkla jsem, ani nevím proč.

Podíval se na mě déle, než mi bylo příjemné.

„Že stojíte na hraně,“ řekl tiše. „A že už dlouho děláte, že to nevidíte.“

V hlavě mi začalo šrotovat. Chtěla jsem se zasmát, poslat ho někam, ale nešlo to. Bylo na tom něco… nepříjemně přesného.

Kamila (20): Plní se mi strašlivá předpověď kartářky. Bojím se každého nového dne

Když se realita začne drolit

Začala jsem se ptát. Kdo je, kam jede, proč tam sedí každou noc. Odpovídal vyhýbavě. Jako někdo, kdo ví víc, než chce říct, ale zároveň ho baví, jak se snažím to z něj dostat.

„A vy?“ zeptal se najednou. „Kam vlastně jedete?“

„Domů,“ odpověděla jsem automaticky.

„To si jen myslíte,“ usmál se poprvé. Nebyl to hezký úsměv. Spíš takový, co ve vás zanechá i strach.

Vlak se konečně rozjel. Pomalu, s kovovým skřípěním, které mi projelo až do zubů. Lidi si oddychli, někdo zatleskal, jako by to byl výkon.

Já jsem se opřela zpátky a najednou jsem měla pocit, že všechno kolem je trochu posunuté. Jako když špatně zaostříte foťák.

Růžena (57): Osudová sedmička mi přinesla lásku i zklamání. Přesně, jak to vědma předpověděla

Ráno už nebylo stejné

Když jsme dojeli na moje nádraží, vstala jsem. Podívala jsem se na něj, čekala jsem… nevím co. Že vystoupí? Že něco řekne?

Jen seděl. Zase ten klid, ruce v klíně, pohled před sebe.

„Tak dobrou noc,“ řekla jsem.

„Spíš dobré ráno,“ odpověděl.

Vystoupila jsem. Studený vzduch mě praštil do obličeje a někde v dálce štěkal pes. Vlak se rozjel a zmizel ve tmě, jako by ho někdo stáhl z plátna.

Šla jsem domů a měla jsem pocit, že jsem nechala něco za sebou. Nebo že si naopak něco vezu s sebou, co jsem si neobjednala.

Od té doby ten vlak beru pořád. A on tam pořád sedí. Jen už si nejsem jistá, jestli čekám na spoj… nebo na další rozhovor.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].