Facebook
Instagram
Za jedinou noc mohli lidé v Paříži na sklonku devatenáctého století zažít smrt, peklo i nebe. Stačilo navštívit tři budovy. Jednu s nápisem Cabaret du Ciel, druhou s Cabaret de L'Enfer a třetí s Cabaret du Néant.
Smrt se halila do černé, peklo bylo nasvíceno rudě a nebe ozařovalo tváře návštěvníků chladným modrým světlem. Pro diváky, kteří se chtěli hlavně pobavit a také trošku bát, to byl ideálně strávený večer. Co bylo možné v těchto podnicích zažít?
Oslava smrti
Cabaret du Néant (Kabaret nicoty) oslavoval samotnou smrt. Lidé ho bezpečně poznali podle zelených luceren, hladké černé fasády a zamřížovaných okenic.
Uvnitř svítil lustr vyrobený z lidských kostí. Na tváře hostů vrhal tlumené a mihotavé světlo. Místo stolů byly rakve a na stěnách visely obrazy s drastickými výjevy z bitev a poprav. Číšníci hosty oslovovali pouze jako "macchabees", což byl slangový výraz pro mrtvoly nalezené v Seině.
Kulturní program nicoty, pekla i nebe
Kromě stylové obsluhy nabízely kabarety i kulturní program. V "nicotě" vystupoval mladý muž oděný v černém a hovořil o agónii a hrůzách smrti. Během toho ukazoval na různé obrázky v místnosti, které začaly poté zářit a bylo v nich možné rozpoznat siluetu kostlivce. Hosté byli nato zavedeni do tmavé místnosti, v níž stála mladá žena v bílém rubáši. Na první pohled se zdála být plná života, po chvíli, a s pomocí speciálních efektů, se její obličej změnil ve šklebící se mrtvolu.
Nyní nastal čas přesunout se do pekla. Jeho vchod byl upraven jako tlama bestie s velkými tesáky. Okolo poskakoval malý červený skřet a předváděl ohnivou show se slovy "Ach, běda, běda! Přicházejí další a další! Ach, jak se budou smažit a opékat!" Uvnitř byl obrovský kotel, v němž hráli muzikanti. Ty hráče, kteří zaostávali za rytmem, popichovali další skřeti "rozžhavenými" železy. Stěny kabaretu vypadaly jako ze skály. Vytékalo z nich rádoby zlato i stříbro. Občas vybouchla miniaturní sopka. Objednávky se prováděly taktéž u skřetů, kteří je komentovali různými průpovídkami o mučení.
No a nakonec nebe. To prý bylo "docela nudné". Hrála v něm ponurá varhanní hudba. Strop zdobily mraky a modrá obloha. Jako ozdoby interiéru nechyběly zlacené vázy a svícny. Hosty obsluhovali číšníci s křídly a svatozáří. Občas se objevil mrzutý svatý Petr a ke stolům se snášeli andělé. A kdo chtěl, mohl se nakonec stát sám andělem. Jeden americký voják prý zmizel v zákulísí, aby se po chvíli objevil zavěšený na kovové konstrukci u stropu mezi mraky, kde si s blaženým úsměvem zapálil cigaretu.
Chuťovka na konec
Všechny výše zmíněné kabarety jsme mohli najít ve čtvrti Pigalle, kde to žije i dnes. Nicméně, kdo neměl ještě dost, byla tady ještě jedna zvláštnost - Le Théâtre du Grand-Guignol. Na jevišti byly k vidění různé vnitřnosti a spousta krve. Říkalo se tak, že tam musel být neustále přítomen lékař. Hodně návštěvníků totiž omdlelo nebo se pozvracelo.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Cabaret
Daily.jstor.org: The Cabarets of Heaven and Hell
