Facebook
Instagram
Ženské magazíny z šedesátých let nepsaly pouze rady, jak se co nejlépe postarat o dům, děti a manžela, ale začaly se také mírně klonit k feminismu a emancipaci. Žena již nebyla pouhá hospodyňka, nýbrž i trochu svébytný jedinec. Jak se jím ale mohla stát? Co vlastně dělalo ženu ženou?
Seventeen, Bazaar, Glamour, Elle či Good Housekeeping - stačilo si jen vybrat. Někde se řešil sex, jinde pobyt ve společnosti. Nechyběly ani poučky o osobní hygieně. Největší důraz se však kladl na to, co by správná žena neměla nikdy říct svému příteli či manželovi. Muži byli v té době asi velmi citliví. Když se jim řeklo něco od plic, nebo se po nich, nedej bože, něco chtělo, bylo vše, slušně řečeno, rázem v pytli.
Vaginální sprcha jako základ úspěchu
Vydavatelé ženských časopisů byli výrobky určenými na sprchování vaginy doslova posedlí. Objevovaly se totiž v hojné míře v každém vydání. Nyní není tato praxe doporučována lékaři, neboť může dojít, v nejhorších případech, i k infekci vaječníků nebo dělohy. Tehdy se o tom ale nemluvilo.
Ba naopak. Čtenářky se mohly často setkat se slogany jako: Ani nejdražší parfémy na světě vás nezachrání, když nebudete vonět tam dole. Manželé prostě chtěli, aby jejich protějšky voněly jako ženy. A když se přestal používat agresivní Lysol, mohly si dámy připsat body za záchranu vlastního zdraví.
Rady k nezaplacení
Cosmopolitan ze srpna roku 1965 nabídl třicet osm způsobů na to, jak by měla s mužem jednat nezávislá žena. Zde jsou některé z nich:
Neprobuď ho uprostřed noci s tím, že mu chceš říct, jak se cítíš. Možná ho čeká náročný den v práci, a tak se bude chtít vyspat.
Než si tě vezme, věnuj pozornost tomu, co ti říká.
Místo toho, abys mu jen masírovala krk, udělej si kurz švédské masáže a uvolni jej celého.
Pokud rozumíš autům a víš, proč mu nefunguje motor, za žádnou cenu to neříkej.
Mít plat jako muž
A opět moudra z šedesát let starého Cosmopolitanu. Autorka knih pro ženy, Caroline Bird, se v roce 1974 zamyslela nad tím, jak by mohly dámy získat stejné platové ohodnocení jako muži. A napadly ji tři otázky, jež by si měla položit každá žena toužící po profesním úspěchu. Mohu pracovat bez toho, aniž by mne za to někdo chválil? Dovedu využít okolnosti ve svůj prospěch? Mohu se na muže dívat jako na lidské bytosti, a ne jako na objekty mé sexuální touhy?
Ano, skutečně. I tu třetí otázku myslela naprosto vážně. „Nesmějte se tomu,” dodala. „Pracovní prostředí je plné mužů a mohu vám zaručit, že v něm nejsou kvůli tomu, aby se pářili. Některé ženy sice udělají kariéru právě přes postel, ale vězte, že tato cesta není správná.” Tedy alespoň že tak.
A stejně je to vaše vina
V šedesátých letech vycházel v magazínu Ladies‘ Home Journal jakýsi seriál na pokračování, kde terapeut William Zehv řešil problémy obyčejných párů. Tak kupříkladu osmadvacetiletá Vera zjistila, že její manžel Thad měl poměr. Navíc nedokončil studium na lékařské fakultě a nechal se zaměstnat u otce své milenky jako pojišťovák.
Podle Zehva bylo zcela v pořádku, že Thad manželce lhal. Za vše prý mohla jeho matka, která ho učila, že přiznat vinu nebo omyl není mužné. A Vera také nebyla bez viny. Kdyby s ním častěji spala, nic z toho by se zřejmě nestalo. Sex prý vyléčí vše. A opravdu, tedy alespoň podle Zehva. Pár se měl později zastavit v jeho kanceláři s malým dítětem, tedy výsledkem usmiřování. „Jako terapeut jsem byl hrdý, když jsem viděl jejich zářící tváře jako důkaz manželství, které bude trvat," komentoval výsledek svých rad Zehva. Trochu z toho všeho vyplývá, že to s tím feminismem a emancipací zase tak horké nebylo. Ale někde se začít muselo.
Zdroje informací:
Vice.com: How To Be a Woman, According to 1960s Women’s Magazines
