
Ilona chtěla svým synům dopřát stejné kouzlo Vánoc, jaké si pamatovala z dětství, a tak domů přinesla živého kapra. Brzy ale zjistila, že zabít milého šupináče je nad síly celé rodiny i sousedů. Z nostalgického nápadu se tak vyklubalo nečekané drama, které skončilo úplně jinak, než plánovala.
Máme dva malé kluky a velkou vanu, a tak mě napadlo, že bychom mohli koupit živého kapra. Aby si kluci užili, jak ve vaně plave, stejně jako já, když jsem byla holka. Jenomže problém byl, kdo ho pak zabije. Kluci jsou už dost velcí na to, aby jim bylo jasné, jak milý šupináč skončí.
Nadšení se nekonalo
Byl to tedy nápad! I u sádek se na mě dívali, jako bych se zbláznila, ale já prostě chtěla domů nést živého kapra. V kýblu ze zahrady. No, snadné to nebylo, ale došla jsem. A hezky ho šoupla do vany.
Že by kluci nějak šíleli, to ne, spíš jim to bylo jedno.
Mrzelo mě to – a to ještě před námi byla starost, jak ho zabít, abychom si
mohli dát na Štědrý večer do nosu. První na ráně byl, jak jinak, manžel. Když
jsem mu oznámila, že usmrcení kapra je jeho práce, jen se na mě podíval a suše
pronesl: „Tak to určitě ne. Já na to žaludek nemám.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem si tím svým bláznivým nápadem zadělala na
slušný průšvih. „Co kdybychom zašli za sousedem?“ napadlo mě. „Je z vesnice, ten to určitě umí.“
Soused nepomohl
Navlékli jsme bundy, kapra dali do kýble a vyrazili k sousednímu domku. Kapr občas plácnul ocasem tak, že mi kýbl málem vyletěl z ruky. Kluci se smáli, manžel samozřejmě s nimi, ale mně moc do smíchu nebylo. „Jak tohle dopadne…“ honilo se mi hlavou, modlila jsem se, ať nás někdo z ulice nevidí, bylo mi jasné, že by se pak půl města bavila na náš účet.
Soused nás vyslechl, kouknul do kýble na toho chuděru a poškrábal se na hlavě. „No… já jsem to dělal naposledy možná před třiceti lety,“ přiznal, ale nechal se přemluvit, aby to zkusil. Vzali jsme kapra k němu do dvora, položili ho na špalek a nastalo trapné ticho. Nikomu se do toho nechtělo. „Nejdřív se musí omráčit paličkou,“ prohlásil znalecky soused a zvedl paličku nad hlavu. Ruka se mu třásla, my ostatní jsme zatajili dech a kapr sebou plácnul na zem. A tím to skončilo.
Pustili jsme ho do řeky
A jak jsme tam tak bezradně stáli, koukáme, že před plot
nakukuje sousedka. Taková stará paní. „Copak to provádíte?“ zeptala se, ale
aniž by čekala na odpověď, protože celý ten cirkus viděla, dodala: „Kapr. To není snadné,“ zhodnotila situaci. „Musí se rychle a rozhodně. Ale na to vy nemáte.“ A pak tu nešťastnou situaci vyřešila za nás:
„Víte co?“ řekla nakonec. „Když to neumíte, tak ho netrapte. A netrapte ani sebe. Jen se na něj podívejte – není vám ho líto?“
„Mami,“ ozval se starší syn, „nemohli bychom ho pustit do řeky?“
Mně se v té chvíli strašně ulevilo. Sebrali jsme se, dojeli k řece, ponořila jsem kýbl do vody, kapřík chvilku nevěděl, co a jak, a pak vyklouzl a zmizel.
„Plav si,“ řekla jsem potichu. „A promiň.“
Domů jsme šli s prázdným kýblem, ale mě hřálo u srdce, že tentokrát to dopadlo líp než v mém dětství. A od té doby vím, že některé moje nápady je lepší nechat plavat.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




