Ilona (33): Můj nápad s živou rybou dopadl fiaskem. Nikdo z nás nedokázal kapra zabít

Máme dva malé kluky a velkou vanu, a tak mě napadlo, že bychom mohli koupit živého kapra. Aby si kluci užili, jak ve vaně plave, stejně jako já, když jsem byla holka. Jenomže problém byl, kdo ho pak zabije. Kluci jsou už dost velcí na to, aby jim bylo jasné, jak milý šupináč skončí.

Eliška (41): Moje snaha o dokonalou štědrovečerní večeři skončila v oblaku kouře. Místo kapra jsme si museli dát fast food

Nadšení se nekonalo

Byl to tedy nápad! I u sádek se na mě dívali, jako bych se zbláznila, ale já prostě chtěla domů nést živého kapra. V kýblu ze zahrady. No, snadné to nebylo, ale došla jsem. A hezky ho šoupla do vany.

Že by kluci nějak šíleli, to ne, spíš jim to bylo jedno. Mrzelo mě to – a to ještě před námi byla starost, jak ho zabít, abychom si mohli dát na Štědrý večer do nosu. První na ráně byl, jak jinak, manžel. Když jsem mu oznámila, že usmrcení kapra je jeho práce, jen se na mě podíval a suše pronesl: „Tak to určitě ne. Já na to žaludek nemám.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem si tím svým bláznivým nápadem zadělala na slušný průšvih. „Co kdybychom zašli za sousedem?“ napadlo mě. „Je z vesnice, ten to určitě umí.“

Tomáš (44): Chtěl jsem rodině dopřát pohádkové Vánoce. Tajně jsem si vzal půjčku

Soused nepomohl

Navlékli jsme bundy, kapra dali do kýble a vyrazili k sousednímu domku. Kapr občas plácnul ocasem tak, že mi kýbl málem vyletěl z ruky. Kluci se smáli, manžel samozřejmě s nimi, ale mně moc do smíchu nebylo. „Jak tohle dopadne…“ honilo se mi hlavou, modlila jsem se, ať nás někdo z ulice nevidí, bylo mi jasné, že by se pak půl města bavila na náš účet.

Soused nás vyslechl, kouknul do kýble na toho chuděru a poškrábal se na hlavě. „No… já jsem to dělal naposledy možná před třiceti lety,“ přiznal, ale nechal se přemluvit, aby to zkusil. Vzali jsme kapra k němu do dvora, položili ho na špalek a nastalo trapné ticho. Nikomu se do toho nechtělo. „Nejdřív se musí omráčit paličkou,“ prohlásil znalecky soused a zvedl paličku nad hlavu. Ruka se mu třásla, my ostatní jsme zatajili dech a kapr sebou plácnul na zem. A tím to skončilo.

Jana (35): Doufala jsem, že si uděláme Štědrý den jen pro sebe. Přítel ale chce trávit svátky raději u svých rodičů

Pustili jsme ho do řeky

A jak jsme tam tak bezradně stáli, koukáme, že před plot nakukuje sousedka. Taková stará paní. „Copak to provádíte?“ zeptala se, ale aniž by čekala na odpověď, protože celý ten cirkus viděla, dodala: „Kapr. To není snadné,“ zhodnotila situaci. „Musí se rychle a rozhodně. Ale na to vy nemáte.“ A pak tu nešťastnou situaci vyřešila za nás:
„Víte co?“ řekla nakonec. „Když to neumíte, tak ho netrapte. A netrapte ani sebe. Jen se na něj podívejte – není vám ho líto?“

„Mami,“ ozval se starší syn, „nemohli bychom ho pustit do řeky?“

Mně se v té chvíli strašně ulevilo. Sebrali jsme se, dojeli k řece, ponořila jsem kýbl do vody, kapřík chvilku nevěděl, co a jak, a pak vyklouzl a zmizel.

„Plav si,“ řekla jsem potichu. „A promiň.“

Domů jsme šli s prázdným kýblem, ale mě hřálo u srdce, že tentokrát to dopadlo líp než v mém dětství. A od té doby vím, že některé moje nápady je lepší nechat plavat.

Pavlína (33): Při stěhování jsme se málem rozvedli. Netušila jsem, že neumíme vůbec komunikovat

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].