Ilona (34): Nesnáším podzim a zimu a každý rok trpím až do jara

Nesnáším podzim a zimu také. Nebaví mě navlékat na sebe hromadu svetrů a kabátů těsně poté, co jsem odložila šortky a trička. Nebaví mě pouštění draků, což je oblíbená kratochvíle našich dcer, ani práce na podzimní zahradě. A každý rok to musím přetrpět.

Vladěna (61): Zahrada je můj druhý domov už čtyřicet let. Ale co se mi na ní děje letos, to jsem nikdy nezažila

Zahrada vypadá nevlídně

„Zase ten vítr,“ hudruji pokaždé, když otevřu dveře na dvůr, po kterém se honí spadané listí. Do tváře mi fouká studený vzduch, vůbec se mi nechce ven a už vůbec se mi nechce hrabat se na zahradě. Pod jabloní je spousta spadaných jablek, která je třeba sesbírat, vytrhat zvadlé stvoly rajčat a tak dál a tak dál… Všude je listí, klouzavé a protivné.

Když už jsem se rozhodla, že tedy strávím odpoledne prací na zahradě, slyším: „Mami, půjdeme dnes pouštět draka?“ Sára, mladší z mých dvou dcer, se dožaduje mojí pozornosti.

„Uvidíme,“ odpověděla jsem vyhýbavě a nápadně zvedla hrábě. V duchu jsem si pomyslela, že bych raději zalezla do postele s čajem a knihou. Místo toho jsem se chytala hrabat listí a čistit záhony. Zahrada, kterou jsem celé léto hýčkala, teď vypadala na umření… Tedy vypadala skoro jako já každý podzim.

Ota (38): Dcera si stěžovala, že nemá vlastní pokoj. Ignoroval jsem to, dokud málem neutekla z domu

Podzimu se nevyhnu

Podzim mě vždycky dusil. A dusí. Jeho vlhkost se mi dostává do těla i do myšlenek. Většinou jsem docela veselá a optimistická, ale podzim ze mě dobrou náladu spolehlivě vyžene. Všichni říkají, že má své kouzlo, ty barvy kolem nás! „Musíš to brát, jak to je,“ říkává mi moje sedmdesátiletá máma. „Podzimu a zimě se nevyhneš, tak proč si to kazit špatnou náladou?“ A já na to pokaždé odpovídám: „Proč ten praotec Čech nešel více na jih? Proč zůstal tady?“

Ještě horší ale je, že po podzimu přijde zima, lezavá a protivná. Začíná pokaždé houknutím manžela: „Ilono, nezapomněli jsme schovat hadici a vypnout na zahradě vodu?“ A já v té chvíli vím, že je mráz za dveřmi.

Soňa (37): Co manžel začne, to nedokončí. Nechci žít v domě, který se rozpadá

Už teď se těším na jaro

Narodila jsem se v létě, v červenci. „Možná proto nesnáším zimu,“ říkávám na svoji obhajobu. Kamarádky mě léta přemlouvají, ať s nimi vyrazím za sněhem, to se akorát otřepu a odpovím: „Jo, takhle na Maledivy bych jela, hezky do teplíčka!“ Každý rok čekám na jaro a počítám dny, které jsou za mnou i přede mnou. Jakmile ucítím, že vzduch voní jinak, že začíná být ráno světlo, ožívám, ale trochu mě to trápí. To, že na podzim a v zimě vlastně nežiju, házím za hlavu půl roku a – stárnu…

Když jsem zase byla ve své podzimní náladě, přišel manžel s nápadem: „Pojedeme na hory. Celá rodina. Čistý vzduch, jiskřivý sníh…“

„Ty ses zbláznil,“ vyštěkla jsem. „Já a hory? Já a sníh? To snad ne!“ Nenechal se ale obměkčit a začal rodinnou akci zcela vážně plánovat.

„Víš co?“ prohlásila jsem. „Zimu snesu, ale jen s grogem u krbu.“
Usmál se chápavě. „To zní jako plán.“

A tak jedeme na hory. Docela se na to těším. Jen ať si lítají venku, já budu hezky posedávat u krbu. Možná že to nakonec tak špatné nebude. Ale ještě víc se těším – na jaro.

Další příběhy ze života →

Vlasta (48): S kamarádkou jsme se rozhodly dát naše děti dohromady. Nakonec tento nápad přátelství ukončil