Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Ivana je člověk, který všude chodí o deset minut dřív. Jenže její tchyně je chronicky nedochvilná. Neustále chodí všude pozdě a Ivanu už její chování přestalo bavit.
Patnáct let trpím jednu nehezkou vlastnost své tchyně. A už toho mám prostě dost. Začala jsem se chovat tak, abych neškodila sama sobě.
V mém prostředí se pozdní příchody nenosí
Vdávala jsem se ve dvaceti čtyřech letech a hned nastoupila do zaměstnání. Už na střední škole i na vysoké jsem měla vysokou míru zodpovědnosti vůči všemu, co se mě dotýkalo. Jednak jsem pokaždé chodila všude o deset minut dříve. Za vším, co jsem v práci odevzdala, jsem si stála. Vždy to bylo správně. A hlavně když jsem udělala chybu, uměla jsem se omluvit a napravit ji.
Některé věci mi nejsou vlastní. Cítím na sobě, že se nerada přizpůsobuji okolí, ale v práci musím být týmový hráč. A tak to respektuji. Komunikuji, nastavuji vztahy tak, aby vedly k cíli. Prostě se podřídím. I můj manžel je stejný a jsem za to ráda. Kdyby zdědil povahu a rysy své matky, asi bych už byla rozvedená.
Celoživotní potlačování zlosti nikam nevede
S manželem jsme si pořídili tři děti. V relativně krátkém časovém rozestupu jsem byla neustále těhotná a rodila. Tchyně mě svým chováním pila krev. A já si to nechávala líbit. Vždy jsme se domluvily, že přijede v půl třetí a vyrazíme společně na dětské hřiště. Já měla děti oblečené na čas, jenže tchyně měla pokaždé půl hodiny zpoždění.
Za patnáct let, co je tchyně součástí mého života, se nikdy nestalo, že by dorazila přesně. Prostě se vždy, když přijde pozdě, usměje a pronese: „Znáš mě, to jsem celá já. Prostě neumím přijít včas. Ale je to roztomilá vlastnost, ne?“ A mrkne na mě. Toto její vysvětlení mě vždy akorát naštve.
Chovám se tak, abych se nezbláznila
A řekla jsem dost. Dost bylo tolerance a pochopení. Už nehodlám na nikoho čekat. Nehodlám se užírat zlostí. Nehodlám stát před domem s třemi dětmi a čekat, až se milostivě tchyně objeví. Po deseti minutách zpoždění to balím a odcházím bez ní. Je mi jedno, že dorazí a my tam nejsme.
Je mi jedno, že se chovám nevhodně. Už toho mám prostě dost. Kdybych sečetla čas, kdy jsem na tchyni čekala, asi bych se divila. Tipuji, že jsem pročekala možná měsíc. Stačilo by jediné, kdyby se tchyně uměla omluvit a vzala si ponaučení ze svého chování. Jenže jednou je to třicet minut zpoždění a příště hodina. Ne, toleranci jsem nastavila na deset minut.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
