Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jana i její starší sestra Marcela byly takřka přesvědčené, že už normálního partnera nenajdou. Nakonec obě zkusily seznamku a během pár měsíců poznaly nové muže. Jenže čím víc si o nich vyprávěly, tím víc začaly mít pocit, že se osud spletl.
„Na seznamku nikdy nepůjdu!“ prohlašovala jsem vždycky, ale nakonec mě přemluvila má o dva roky starší sestra Marcela, která se tam dala dohromady s fajn chlapíkem. „Aspoň si s někým popovídáš, něco zažiješ, vždyť to můžeš kdykoliv stopnout…“ opakovala mi. A měla pravdu. A já měla štěstí. Poznala jsem Dana. Je milý, pozorný, inteligentní a hlavně normální, slušný muž. Jenže po pár týdnech mi bylo jasné, že to není vše. Jsme každý úplně z jiného těsta! Já miluju kola, hory, víkendové výšlapy, ideálně spontánní akce. Dan nejradši tráví večery v divadle, na koncertě nebo v nějaké intelektuální kavárně, což mě vůbec „nebere“. Dan je knihovník. Když jsem ho vytáhla na patnáctikilometrový výlet, po pěti kilometrech prohlásil: „Myslím, že umírám.“ Smála jsem se tomu a doma sestře popisovala, jaký je přítel sportovní tragéd. Marcela vydechla: „To snad není možné!“
Nejdřív jsme se tomu smály
Marcela je můj pravý opak. Klidná, elegantní, miluje galerie, koncerty, alternativní filmy a divadlo. A její Honza? Ten podle všeho tráví každý volný víkend na kole nebo někde pod stanem. „Minule mi navrhl ferraty v Rakousku,“ postěžovala si. „Ale znáš mě, já mám závrať i ze štaflí.“
Nejdřív jsme se tomu smály. Jenže pak jsme si začaly ukazovat fotky a vyprávět další detaily. „Počkej, Dan má abonmá do filharmonie?“ zeptala se mě Marcela udiveně. Přikývla jsem. „A jak to, že jsem ho nepotkala já?“ zasmála se. Já zase poslouchala historky o Honzovi, který aktuálně trénuje na půlmaraton. Postupně nám začalo docházet, že jsme si možná každá našla partnera pro tu druhou.
Napadl nás šílený plán
Pár týdnů jsme to braly jako legraci, ale pak jsme o tom mluvily již naprosto vážně. Dan se s Honzou neznali, naše vztahy byly čerstvé. Já s Danem chodím tři měsíce, Marcela s Honzou asi o tři týdny déle. „Co kdybychom udělaly nějaké společné setkání?“ navrhla jednou sestra opatrně.
Nejdřív jsem se smála, ale pak jsme začaly rozebírat detaily. Třeba společný výlet nebo večeři. Jenže čím víc jsme to plánovaly, tím trapnější nám to připadalo. V hlavě mi běžely úplně absurdní scénáře – něco mezi romantickou komedií a bláznivou groteskou.
Osud se spletl
Nejhorší je, že Dan je opravdu hodný. Když jsem minulý týden zmínila novou výstavu, okamžitě koupil lístky. Jenže já se přistihla, že si u toho představuji Marcelu, jak by z toho byla nadšená. A sestra mi zase napsala zprávu: „Honza mě o víkendu přemluvil na cyklovýlet. Málem jsem umřela, ale ty bys byla nadšená.“
Obě víme, že si zahráváme s něčím, co může dopadnout hrozně. Někdy si říkám, že bychom to měly nechat být a dát vztahům čas. Jenže pak zase sedíme u vína, povídáme si a obě máme silný pocit, že život nám nějak špatně rozdal špatné karty. Čím dál víc přemýšlíme, jestli existuje způsob, jak bez rizika ztráty obou zjistit, zda bychom si více nesedly s partnerem té druhé.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
