Jana (53): Je to pár měsíců, co mě navždy opustil můj manžel. Ale včera mi dal znamení, že je stále se mnou

Byli jsme spokojená rodina. Hádky se nám vyhýbaly a ani jsme nemuseli řešit nějaké zásadní problémy při výchově našich dětí. Zkrátka jsme tvořili rodinu, která byla harmonická a akční.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (60): Můj manžel zemřel před pěti lety, ale já jsem se s tím stále nesmířila. Proč dobří lidé odcházejí tak brzy?

Když to vše klapne, je to pohoda

U nás byla pohoda. Rádi jsme trávili čas společně. Jak já s manželem, tak i společně s dětmi. Byli jsme akční rodina, kdy jsme uměli vymyslet během chvíle zajímavý program. A nemuselo to být nic komerčního nebo za peníze. Rádi jsme chodili do lesa, jezdili na kole nebo sedli na vlak a jeli se podívat po okolí.

Nemám pocit, že bychom neuměli žít harmonicky. Stres ze zaměstnání jsme uměli vytěsnit a minimalizovat právě pohodovým osobním prostředím. Snažili jsme se žít zdravě a tento vzor předat i svým dětem. O to víc nás překvapilo, když manžel onemocněl agresivním typem rakoviny. Tato skutečnost nás ještě více semkla a v poslední hodince umíral můj manžel obklopen svou rodinou.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (56): Celý život jsme na nic neměli. Když táta zemřel, objevili jsme v jeho dílně šokující tajemství

Bolest, která v nás bude hodně dlouho

Naše děti jsou už dospělé. Je jim osmnáct a dvacet let. Ještě studují. Přesto pro ně byl odchod jejich otce velice traumatizující. Svého otce milovaly a hlavně pro ně byl přirozenou autoritou. Rádcem v jejich dospívání, kamarádem a pro mě byl spřízněnou duší. Je to několik měsíců, co už s námi můj milovaný manžel není.

S dětmi jsme si vytvořili rituál. Často vzpomínáme. Povídáme si historky. Někdy se u nich zasmějeme a je nám dobře. Někdy si popláčeme. Ale je to způsob, skrz který je náš milovaný táta a manžel neustále s námi. Poslední naše seance, ale skončila divným zážitkem. Jsme v rozpacích, zda to není nějaká zpráva ze záhrobí.

Mohlo by Vás zajímat:

Blahoslav (49): Otec mi tvrdil, že vidí své zesnulé rodiče, kteří ho volají k sobě. Za krátkou dobu opravdu zemřel

Možná smrtí nic nekončí, ale naopak

O víkendu jsme si s dětmi opět uvařili náš oblíbený oběd a po obědě jsme se usadili v obývacím pokoji na pohovku. Uvařili jsme si velkou konvici čaje a na konferenční stůl nanosili hrníčky. Vždy na stole stojí vedle našich hrníčků i ten mého manžela. Jeho oblíbený keramický hrníček s autíčky. Používal ho snad dvacet let.

Když jsme začali vzpomínat a byli jsme u historky z dovolené, najednou se ozvala rána. Ze zdi spadl obrázek s fotkou, na které je vyfocena celá rodina. Smějeme se na ní jako blázni a držíme se kolem ramen. Během několika vteřin po pádu obrázku na stolku prasknul i hrníček. S dětmi jsme se dívali na hrnek, který měl na boku okem viditelnou prasklinu. Oba zážitky nás utvrdili v tom, že nám dal náš milovaný manžel a otec vědět, že je tu stále s námi.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (65): Můj manžel zemřel před deseti lety. Přesto nežiju sama, jeho duše mě nikdy neopustila