Jitka (53): Náš vztah se změnil v přehlídku nemocí. Jeho věčné bolesti už mě unavují

S Pavlem jsme spolu tři roky. Oba máme své bydlení, práci, dospělé děti a finančně jsme zajištění. A přiznávám, i to bylo na našem vztahu příjemné. Nikdo na nikom nebyl závislý, jednoduše jsme si užívali v životě to hezké – výlety, divadla, víkendy na horách nebo jen obyčejné posezení u vína. Jenže poslední rok se všechno změnilo. Nejdřív ho trápilo koleno. Sotva se dalo trochu do pořádku, začala ho trápit záda. Pak přišly potíže se žaludkem. Následovalo rameno, vysoký tlak, dlouhé rehabilitace a nekonečné kontroly. Nic z toho nebylo životu nebezpečné, ale pořád se něco dělo. A já mám pocit, že víc žiji s jeho zdravotní dokumentací než s ním.

Daniela (40): Manželova hypochondrie nám otravuje život. Stačí bolest hlavy a naše plány se hroutí jako domeček z karet

Každý plán se může zrušit

Ze začátku jsem měla pro všechny jeho bolesti velké pochopení. Jezdila jsem s ním k lékařům, čekala v čekárnách, vymýšlela jídelníčky, vařila dietní jídla a uklidňovala ho. „Spolu všechno zvládneme,“ opakovala jsem mu snad stokrát.

Jenže postupně jsem si začala všímat, že se všechny naše rozhovory stáčejí jen k tomu, co ho zrovna bolí. „Dnes mě píchá tady.“ „Doktor říkal tohle.“ „Na internetu jsem četl…“ Když navrhnu výlet, odpoví: „Uvidíme podle zad.“ Když koupím lístky do divadla, ozve se: „Snad mě nebude bolet koleno, špatně se mi sedí.“ Přestala jsem se na společné plány těšit, protože jsem měla pocit, že stejně nakonec nevyjdou.

Jarda (65): V důchodu nás ničí hypochondrie. Manželka si vymýšlí diagnózy a nutí mi hromadu pilulek

Připadám si kvůli tomu provinile

Nejhorší je, že Pavel není hypochondr. Výsledky vyšetření jeho potíže potvrzují. Opravdu ho něco bolí, opravdu chodí na rehabilitace a opravdu bere léky. Nemůžu mu říct, že si všechno namlouvá či přehání. A tak cítím vinu za to, co mi často běží hlavou.

Nedávno jsem se přistihla při myšlence, která mě samotnou vyděsila. Když mi volal, automaticky jsem si povzdechla, protože jsem čekala další zprávu o nějakém novém problému. A nemýlila jsem se. „Potvrdili mi tu ostruhu na patě,“ oznámil mi místo pozdravu. Přistihla jsem se, že místo soucitu cítím spíš vztek. A pak přišly výčitky, že u mě převládají takové emoce místo pochopení a soucitu.

Tonda (58): Z mojí manželky se stal hypochondr a pořád fňuká. Nejvíc mě štve, že se vyhýbá manželským povinnostem

Nechci se od něj odcizit

Před pár dny jsem mu opatrně řekla: „Pavle, nechybí ti, že si spolu málokdy povídáme i o něčem jiném než o doktorech?“ Chvíli mlčel. Pak docela prudce odpověděl: „Myslíš si, že mě baví být pořád nemocný?“

To zabolelo! Vím, že má pravdu. Určitě by si také raději plánoval dovolenou než další kontrolu u specialisty. Jenže ani moje pocity nejsou úplně nepochopitelné. Mám ho ráda, nechci ho opustit a přeji si, aby byl zdravý. Jen se bojím, že když se náš vztah bude dál točit jen kolem jeho zdravotních potíží, začneme si být cizí. Stále tápu v tom, zda se o tom dá mluvit tak, aby to druhého nezranilo.

David (43): Z manželky se stal těžký hypochondr a dělá šílené věci. Je to opravdové peklo

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].