Facebook
Instagram
Julius žil sám v domku po rodičích. Na jeho pozemku stál malý domek se sedlovou střechou a v zahradě dřevěná kůlna, kam Julius každý den chodil pro dřevo. V noci se mu zdál sen, který mu zachránil život.
Nemám rád lidi, dávám přednost samotě. Proto jsem prodal svůj byt ve městě a odstěhoval se do domu po rodičích. Za získané peníze jsem ho postupem času zrekonstruoval k obrazu svému.
Život v domě po rodičích mě naplňuje klidem
Uklidňuje mě, že vím, že zde žili moji předci. Dal jsem zarámovat fotky rodičů, prarodičů i dalších příbuzných a visí mi v každé místnosti. Nechal jsem si i pár kousků nábytku, které jsem zasadil do moderního interiéru. Nevím, jak to popsat, ale cítil jsem se v domě v bezpečí a věřil jsem, že moji předci oceňují, jak se o rodinný majetek starám.
Pevně věřím, že až tu jednou nebudu, moje děti pověsí moji fotku na zeď a budou vnímat rodinný dům jako ostrůvek klidu v hektickém světě. V patře jsem vybudoval pokoje pro hosty, kam jezdí děti s rodinami.
Zdál se mi stále dokola jeden sen
Když jsem bydlel v bytě, nikdy se mi opakovaně žádný sen nezdál. Přisuzuji to tomu, že jsem z práce šel rovnou domů, díval se na televizi a vedl konzumní život, kdežto tady na vesnici po práci relaxuji na zahradě. Každý den nanosím dřevo z kůlny a v domě si zatopím. Večer ležím v posteli a poslouchám zvuky přírody. Často se mi zdá stejný sen. Není děsivý. Vlastně z něj mám příjemné pocity. Jdu lesem. Cestou, kterou lemují vysoké stromy a skrz ně svítí sluníčko.
Potkávám své příbuzné. Nemluvíme spolu, jen je míjím. Sedí nebo stojí podél cesty. Někdo mi i zamává. Vždy jdu směrem k palouku, kde řežu klády na polena a dávám je na hromadu. Sen končí tím, že polena naskládám do dřevěné kůlny, která mi stojí na zahradě. A pak se probudím. Vždy se je okolo třetí ráno a obratem zase usnu.
Dnes mi můj sen zachránil život
Na dnešek se mi zdál stejný sen, ale končil jinak. V momentě, kdy jsem chtěl nařezaná polena narovnat do dřevníku, zastoupila mi ve snu cestu praprababička a gestem ruky mi naznačila, abych se zastavil. V obličeji se ji zračil strach. A pak jsem se probudil. Do rána jsem už neusnul a stále jsem přemýšlel, co ten sen mohl znamenat. Po práci jsem jako vždy chtěl jít do dřevníku, abych si nanosil dřevo na večerní zátop. Stál jsem pár metrů od budky a vzpomněl si na sen.
Otočil jsem se a do dřevníku nešel. To mi zachránilo život. Neušel jsem ani deset metrů, když se ozvala obrovská rána. U dřevníku se propadla střecha. Kdybych byl uvnitř, jistě by mě to zabilo. Od té doby se mi sen o cestě lesem už nikdy nezdál. Kdykoliv si na tuto historku vzpomenu, mám husí kůži. Jsem přesvědčený, že něco mezi nebem a zemí existuje a lidská mysl nemá hranice.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
